Mapy a data

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů
Brandýs nad Labem

INFORMACE O LESÍCH www.uhul.cz
поздравления с новорожденным

Chov zvěře

 

Chov zvěře je definován, jako „odborné zásahy sledující určité vymezené biologické cíle, zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, udržování přírodní kvality genofondu zvěře, cílené zvyšování chovné kvality zvěře a úprava stavů zvěře na optimální stav.“ Subjekt, který vykonává v honitbě právo myslivosti (tzv. uživatel honitby) musí ctít zásady, jejichž dodržení směřuje k naplnění cílů chovu zvěře tak, jak jsou definovány výše.

 
Rovnováha mezi zvěří a jejím prostředím a optimalizace početních stavů
Přírodní podmínky ČR jsou velice různorodé. Důsledkem vysoké variability přírodních podmínek je mnohdy výrazně odlišná potravní nabídka prostředí a jeho schopnost naplnění fyziologických potřeb různých druhů zvěře a jejich různě velkých populací. Dalším důležitým faktorem je poměrně vysoká diverzita, pokud jde o druhy zvěře (zejména spárkaté) a jejich rozmanité potravních nároky. S ohledem na velmi dlouhý vývoj myslivosti, jako nástroje managementu populací vybraných druhů volně žijících živočichů na území ČR, existuje dlouhodobé povědomí o interakcích mezi zvěří a jejím prostředím. Kromě samotné schopnosti krajiny „unést“ určitý počet různých druhů zvěře je při hospodaření se zvěří nutné také zohlednit potřeby jiných odvětví lidské činnosti, zejména lesního hospodářství a zemědělství.

Proto byl ve druhé polovině 20. století vytvořen a legislativně zakotven systém chovu některých důležitých druhů zvěře na základě tzv. normovaných stavů. Tento systém ve své podstatě přetrvává dodnes a to v určité své modifikaci – tedy chovu zvěře v mantinelech vymezených minimálními a normovanými stavy. Minimálním stavem se rozumí takový početní stav konkrétního druhu zvěře, kdy není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby; uvádí v rámci jakostní třídy honitby i požadovaný poměr pohlaví a věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce.

Samotná problematika chovu zvěře vstupuje již do procesu tvorby honiteb. Každý návrh na uznání honitby musí v souladu se zákonem obsahovat návrh plánovaných (chovaných) druhů zvěře a jejich minimálních a normovaných stavů. Podrobná metodika pro tvorbu návrhu a následné stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře je obsažena ve vyhlášce MZe č. 491/2002 Sb., o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd, ve znění pozdějších předpisů. Do procesu odvození minimálních a normovaných stavů zvěře v honitbě vstupují různé faktory:
  • Výměra honitby a jejích částí (lesní celek, polní část), využívaná zvěří.
  • Jakostní třída honitby, která vyjadřuje stupeň její úživnosti (tedy schopnost honitby pokrýt životní potřeby zvěře).
  • Souhrnný počet „jedinců spárkaté zvěře“, který vyjadřuje maximální míru zatížení prostředí honitby spárkatou zvěří. Jeden jedinec spárkaté zvěře odpovídá ekvivalentnímu počtu jedinců konkrétního druhu zvěře, pro který se stanovují minimální a normované stavy. Mechanizmus odvození ekvivalentního počtu je založen na potravních nárocích a na potravní preferenci jednotlivých druhů zvěře.
  • Minimální stavy zvěře na 100 resp. 1000 ha honební plochy, pro kterou se zjišťují normované stavy.
  • Normované stavy zvěře na 100 resp. 1000 ha honební plochy, pro kterou se zjišťují normované stavy, v členění podle jakostní třídy honitby, popřípadě také podle polohy území honitby v bioindikační síti ČR.
  • Optimální skladba zvěře z hlediska poměru pohlaví (samci : samice) a sociální složení populace (% podíly mláďat, samic a samců – tito se dále dělí do 3 tzv. věkových tříd I. – mladí, II. – dospívající, III. – zcela dospělí a staří). Stanovení této struktury vychází z přirozených biologických a etologických vlastností jednotlivých druhů zvěře a její dodržení zaručuje trvalou udržitelnost chovu zvěře a kontrolu dynamiky jejich populací.

Obecně se má za to, že při zajištění chovu zvěře mezi minimálními a normovanými stavy dochází k takovému zatížení prostředí honitby, jehož míra neohrožuje jednotlivé ekosystémy v jejich podstatě (tedy nezpůsobí jejich výrazné poškození, či dokonce zhroucení) a současně neohrožuje oprávněné zájmy lesnicky a zemědělsky hospodařících subjektů a ochrany přírody

Dalším nástrojem směřujícím k zajištění chovu zvěře v rozmezí mezi minimálními a normovanými stavy je plán mysliveckého hospodaření v honitbě, především jeho části „Plán chovu a lovu pro zvěř spárkatou“ a „Plán chovu a lovu pro zvěř drobnou.“. Tato problematika je velice obsáhlá a je samostatně řešena vyhláškou č. 553/2004 Sb., o podmínkách, vzoru a bližších pokynech vypracování plánu mysliveckého hospodaření v honitbě.
 
 
Péče o genofond zvěře a zvyšování chovné kvality
Podstatou chovu zvěře však není pouze optimalizace jejích početních stavů a dosažení vyváženého stavu mezi zvěří a jejím prostředím. Nedílnou součástí chovu je také péče o přírodní kvalitu genofondu zvěře a zvyšování chovné kvality.
 
V podmínkách ČR existují často zásadní lokální rozdíly mezi kvalitou genofondu různých druhů zvěře. Důvody kvalitativních rozdílů spočívají především v původu populací zvěře (zvláště pak u druhů zvěře, jejichž chov byl na území ČR zaváděn uměle), jejich velikosti a genetické variabilitě. Mezi mysliveckou veřejností jsou známé především lokality, kde určitý druh zvěře dosahuje výjimečné kvality geneticky podmíněných znaků, jako výsledků chovu zvěře (typicky v případě muflona).
 
Současná péče o přírodní genofond zvěře spočívá především v
  • eliminaci nebezpečí křížení zvěře s tradičními hospodářskými zvířaty (např. prase divoké x prase domácí, muflon x ovce domácí)
  • vyloučení křížení zvěře s jedinci téhož druhu, chovanými v tzv. farmových chovech
  • vyloučení kříženců různých druhů zvěře z další reprodukce (např. kříženci jelena evropského a siky japonského)
  • udržení stávající genetické variability populací (pokud je dostatečná)
  • zvyšování genetické variability populací zvěře, které jsou např. ovlivňovány izolací a sníženou genetickou variabilitou (provádění tzv. „osvěžení krve“).
 
Chovná hodnota zvěře je pak kromě genofondu podmíněna rovněž fyzickým a zdravotním stavem, který je přímo ovlivněn momentálními podmínkami prostředí (potravní nabídka, působení stresových faktorů), které se mohou výrazně lišit a popř. měnit. Díky kombinaci lokálních rozdílů v genofondu populací zvěře a odlišnosti a flexibilitě podmínek prostředí, nebylo možné legislativně zakotvit konkrétní pravidla chovu zvěře v podobě jednoznačně definovaných biologických kritérií. Je tak především úkolem držitelů a uživatelů honiteb, aby definovali rámec konkrétních opatření chovu zvěře, včetně zásad provádění lovu různých druhů zvěře. Uživatelé honiteb mají proto stanoveny chovatelské zásady provádění průběrného odstřelu, v jejichž rámci jsou specifikovány konkrétní biologické cíle pro jednotlivé kategorie (samci – zpravidla v členění podle věku, samice a mláďata). Podobná opatření v podobě definice chovatelských zásad jsou známa rovněž v tzv. oblastech chovu zvěře (soubor honiteb s podobnými podmínkami, v jehož rámci uživatelé honiteb spolupracují na chovu populací zvěře, jejichž přirozenou etologickou vlastností je využívání většího území, než je obvyklý rámec honitby – typicky např. zvěř jelena evropského nebo daňka skvrnitého).
 
Chovnou hodnotu zvěře lze ovlivnit především
  • péčí o přírodní genofond zvěře
  • zlepšováním potravní nabídky prostředí (údržba luk, provoz políček pro zvěř, tvorba okusových ploch)
  • eliminací působení stresových faktorů (zajištění klidu v honitbě, údržba krytu, veterinární péče)
  • přikrmováním zvěře v době potravní nouze způsobem, který plně respektuje potravní strategii zvěře, její fyziologii a změny jejího metabolizmu v průběhu různých ročních obdobích.
  • prováděním lovu zvěře vhodným způsobem, který minimalizuje stres a který respektuje stanovené chovatelské zásady, biologii zvěře, její etologii a optimální sociální strukturu populací.

 

Veterinární problematika

V rámci chovu zvěře je věnována značná pozornost jejímu zdravotnímu stavu, jako jednomu ze základních faktorů prosperity populace.
Zjišťování nákazové situace je prováděno především v podobě monitoringu parazitóz u spárkaté zvěře podle Metodiky kontroly zdraví zvířat a nařízené vakcinace na příslušný rok, zpracované Státní veterinární správou ČR a vydávané ve Věstníku MZe. Metoda monitoringu je založena na sběru vzorků trusu a jeho vyšetřování. Z trusu lze diagnostikovat přítomnost plicních červů, parazitů gastrointestinálního traktu (zažívacího ústrojí), motolic a střečků.
 
Výskyt některých parazitů, např. svalovce stočeného, způsobujícího tzv. trichinelózu, především u černé zvěře, je pak sledován přímo na základě zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů.  Důvodem je nebezpečí přenosu na člověka a následky této nemoci, neboť tato může při silnější invazi svalovce končit i smrtí. V důsledku nebezpečnosti svalovce tak musí být vyšetření podroben každý ulovený kus černé zvěře.
 

Podobně je sledována také vzteklina, kdy jsou k vyšetření předáváni živočichové, kteří jsou vůči vzteklině vnímaví a u kterých existuje důvodné podezření na nákazu vzteklinou.

 

Jak je patrné z výše uvedených informací, může zvěř představovat pro člověka určité riziko, pokud jde o přenos chorob. Proto uvádíme přehled onemocnění zvěře, přenosných na člověka.

 

Nemoci zvěře

název původce přenašeč důsledky pro člověka
toxoplazmóza prvok (Toxoplazma gondii) všichni teplokrevní živočichové, zejm. šelmy změny psychiky, poruchy koncentrace, narušebí vývoje plodu
trichinelóza hlíst (Trichinella spiralis) zejm. prase divoké a jezevec bolesti svalů, může končit smrtí
vzteklina virus všichni teplokrevní živočichové, zejm. šelmy končí smrtí
paratyfus ptáků bakterie (Salmonella sp.) zejm. ptáci, bolesti, poruchy trávení,
tularémie bakterie (Francisella tularensis) zajíc, drobní obratlovci těžký zápal plic, hnisavá angína
brucelóza bakterie rodu Brucella zajíc horečka, slabost, apatie, nechutenství
sněť slezinná bakterie (Bacillus antraxicus) všichni teplokrevní živočichové může končit smrtí
Svrab lišek roztoč (Sarcoptes scabei var. vulpes) lišky, psi, kočky svědění, infekce,

 

Veterinární kontrole podléhá také zvěřina (těla, resp. všechny poživatelné části těl volně žijící lovné zvěře), jako jeden z produktů myslivosti.

 

Na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 ze dne 29. 04. 2004 byl později do legislativy ČR implementován nový kontrolní prvek – tzv. proškolená osoba, která musí disponovat odbornými znalostmi nutnými pro správné primární vyšetření ulovené zvěře (schopnost posoudit výživný a zdravotní stav, popř. patologické změny na svalovině i orgánech). Ověřování znalostí takové osoby probíhá po školení, zajišťovaném odbornou veterinární institucí, a to formou testu složeného z 60 otázek.

 

Tyto „proškolené osoby“ mohou na základě posouzení uvolnit zvěřinu pro spotřebitele v jeho domácnosti nebo do místní maloobchodní prodejny (území kraje). Dále je možné dodat zvěřinu s prohlášením proškolené osoby do závodu pro nakládání se zvěřinou bez hlavy a orgánů. Pokud existuje pochybnost o nezávadnosti zvěřiny, je tato podrobena vyšetření úředním veterinárním lékařem. 

 

Zvěřinu, která je provázena prohlášením proškolené osoby, lze od uživatele honitby zakoupit zcela bez obav a využít ji pro zpestření stravy popř. jako „biopotravinu“.