- Podrobnosti
-
Kategorie: Myslivecká péče a lov zvěře
-
Aktualizováno 2. 3. 2017 14:54
Chov zvěře je definován, jako „odborné zásahy sledující určité vymezené biologické cíle, zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, udržování přírodní kvality genofondu zvěře, cílené zvyšování chovné kvality zvěře a úprava stavů zvěře na optimální stav.“ Subjekt, který vykonává v honitbě právo myslivosti (tzv. uživatel honitby) musí ctít zásady, jejichž dodržení směřuje k naplnění cílů chovu zvěře tak, jak jsou definovány výše.
Rovnováha mezi zvěří a jejím prostředím a optimalizace početních stavůPřírodní podmínky ČR jsou velice různorodé. Důsledkem vysoké variability přírodních podmínek je mnohdy výrazně odlišná potravní nabídka prostředí a jeho schopnost naplnění fyziologických potřeb různých druhů zvěře a jejich různě velkých populací. Dalším důležitým faktorem je poměrně vysoká diverzita, pokud jde o druhy zvěře
(zejména spárkaté) a jejich rozmanité potravních nároky. S ohledem na velmi dlouhý vývoj myslivosti, jako nástroje managementu populací vybraných druhů volně žijících živočichů na území ČR, existuje dlouhodobé povědomí o interakcích mezi zvěří a jejím prostředím. Kromě samotné schopnosti krajiny „unést“ určitý počet různých druhů zvěře je při hospodaření se zvěří nutné také zohlednit potřeby jiných odvětví lidské činnosti, zejména lesního hospodářství a zemědělství.
Proto byl ve druhé polovině 20. století vytvořen a legislativně zakotven systém chovu některých důležitých druhů zvěře na základě tzv. normovaných stavů. Tento systém ve své podstatě přetrvává dodnes a to v určité své modifikaci – tedy chovu zvěře v mantinelech vymezených minimálními a normovanými stavy. Minimálním stavem se rozumí takový početní stav konkrétního druhu zvěře, kdy není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby; uvádí v rámci jakostní třídy honitby i požadovaný poměr pohlaví a věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce.
-
Souhrnný počet „jedinců spárkaté zvěře“, který vyjadřuje maximální míru zatížení prostředí honitby spárkatou zvěří. Jeden jedinec spárkaté zvěře odpovídá ekvivalentnímu počtu jedinců konkrétního druhu zvěře, pro který se stanovují minimální a normované stavy. Mechanizmus odvození ekvivalentního počtu je založen na potravních nárocích a na potravní preferenci jednotlivých druhů zvěře.
-
Normované stavy zvěře na 100 resp. 1000 ha honební plochy, pro kterou se zjišťují normované stavy, v členění podle jakostní třídy honitby, popřípadě také podle polohy území honitby v bioindikační síti ČR.
-
Optimální skladba zvěře z hlediska poměru pohlaví (samci : samice) a sociální složení populace (% podíly mláďat, samic a samců – tito se dále dělí do 3 tzv. věkových tříd I. – mladí, II. – dospívající, III. – zcela dospělí a staří). Stanovení této struktury vychází z přirozených biologických a etologických vlastností jednotlivých druhů zvěře a její dodržení zaručuje trvalou udržitelnost chovu zvěře a kontrolu dynamiky jejich populací.
Obecně se má za to, že při zajištění chovu zvěře mezi minimálními a normovanými stavy dochází k takovému zatížení prostředí honitby, jehož míra neohrožuje jednotlivé ekosystémy v jejich podstatě (tedy nezpůsobí jejich výrazné poškození, či dokonce zhroucení) a současně neohrožuje oprávněné zájmy lesnicky a zemědělsky hospodařících subjektů a ochrany přírody
Péče o genofond zvěře a zvyšování chovné kvalityPodstatou chovu zvěře však není pouze optimalizace jejích početních stavů a dosažení vyváženého stavu mezi zvěří a jejím prostředím. Nedílnou součástí chovu je také péče o přírodní kvalitu genofondu zvěře a zvyšování chovné kvality.
V podmínkách ČR existují často zásadní lokální rozdíly mezi kvalitou genofondu různých druhů zvěře. Důvody kvalitativních rozdílů spočívají především v původu populací zvěře (zvláště pak u druhů zvěře, jejichž chov byl na území ČR zaváděn uměle), jejich velikosti a genetické variabilitě. Mezi mysliveckou veřejností jsou známé především lokality, kde určitý druh zvěře dosahuje výjimečné kvality geneticky podmíněných znaků, jako výsledků chovu zvěře (typicky v případě muflona).
Současná péče o přírodní genofond zvěře spočívá především v
- eliminaci nebezpečí křížení zvěře s tradičními hospodářskými zvířaty (např. prase divoké x prase domácí, muflon x ovce domácí)
- vyloučení křížení zvěře s jedinci téhož druhu, chovanými v tzv. farmových chovech
- vyloučení kříženců různých druhů zvěře z další reprodukce (např. kříženci jelena evropského a siky japonského)
- udržení stávající genetické variability populací (pokud je dostatečná)
- zvyšování genetické variability populací zvěře, které jsou např. ovlivňovány izolací a sníženou genetickou variabilitou (provádění tzv. „osvěžení krve“).
Chovná hodnota zvěře je pak kromě genofondu podmíněna rovněž fyzickým a zdravotním stavem, který je přímo ovlivněn momentálními podmínkami prostředí (potravní nabídka, působení stresových faktorů), které se mohou výrazně lišit a popř. měnit. Díky kombinaci lokálních rozdílů v genofondu populací zvěře a odlišnosti a flexibilitě podmínek prostředí, nebylo možné legislativně zakotvit konkrétní pravidla chovu zvěře v podobě jednoznačně definovaných biologických kritérií. Je tak především úkolem držitelů a uživatelů honiteb, aby definovali rámec konkrétních opatření chovu zvěře, včetně zásad provádění lovu různých druhů zvěře. Uživatelé honiteb mají proto stanoveny chovatelské zásady provádění průběrného odstřelu, v jejichž rámci jsou specifikovány konkrétní biologické cíle pro jednotlivé kategorie (samci – zpravidla v členění podle věku, samice a mláďata). Podobná opatření v podobě definice chovatelských zásad jsou známa rovněž v tzv. oblastech chovu zvěře (soubor honiteb s podobnými podmínkami, v jehož rámci uživatelé honiteb spolupracují na chovu populací zvěře, jejichž přirozenou etologickou vlastností je využívání většího území, než je obvyklý rámec honitby – typicky např. zvěř jelena evropského nebo daňka skvrnitého).
Chovnou hodnotu zvěře lze ovlivnit především
- péčí o přírodní genofond zvěře
- zlepšováním potravní nabídky prostředí (údržba luk, provoz políček pro zvěř, tvorba okusových ploch)
- eliminací působení stresových faktorů (zajištění klidu v honitbě, údržba krytu, veterinární péče)
- přikrmováním zvěře v době potravní nouze způsobem, který plně respektuje potravní strategii zvěře, její fyziologii a změny jejího metabolizmu v průběhu různých ročních obdobích.
- prováděním lovu zvěře vhodným způsobem, který minimalizuje stres a který respektuje stanovené chovatelské zásady, biologii zvěře, její etologii a optimální sociální strukturu populací.
Veterinární problematika
V rámci chovu zvěře je věnována značná pozornost jejímu zdravotnímu stavu, jako jednomu ze základních faktorů prosperity populace.
Zjišťování nákazové situace je prováděno především v podobě monitoringu parazitóz u spárkaté zvěře podle
Metodiky kontroly zdraví zvířat a nařízené vakcinace na příslušný rok, zpracované Státní veterinární správou ČR a vydávané ve Věstníku MZe. Metoda monitoringu je založena na sběru vzorků trusu a jeho vyšetřování. Z trusu lze diagnostikovat přítomnost plicních červů, parazitů gastrointestinálního traktu (zažívacího ústrojí), motolic a střečků.
Výskyt některých parazitů, např. svalovce stočeného, způsobujícího tzv. trichinelózu, především u černé zvěře, je pak sledován přímo na základě
zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem je nebezpečí přenosu na člověka a následky této nemoci, neboť tato může při silnější invazi svalovce končit i smrtí. V důsledku nebezpečnosti svalovce tak musí být vyšetření podroben každý ulovený kus černé zvěře.
Podobně je sledována také vzteklina, kdy jsou k vyšetření předáváni živočichové, kteří jsou vůči vzteklině vnímaví a u kterých existuje důvodné podezření na nákazu vzteklinou.
Jak je patrné z výše uvedených informací, může zvěř představovat pro člověka určité riziko, pokud jde o přenos chorob. Proto uvádíme přehled onemocnění zvěře, přenosných na člověka.
Nemoci zvěře
název |
původce |
přenašeč |
důsledky pro člověka |
toxoplazmóza |
prvok (Toxoplazma gondii) |
všichni teplokrevní živočichové, zejm. šelmy |
změny psychiky, poruchy koncentrace, narušebí vývoje plodu |
trichinelóza |
hlíst (Trichinella spiralis) |
zejm. prase divoké a jezevec |
bolesti svalů, může končit smrtí |
vzteklina |
virus |
všichni teplokrevní živočichové, zejm. šelmy |
končí smrtí |
paratyfus ptáků |
bakterie (Salmonella sp.) |
zejm. ptáci, |
bolesti, poruchy trávení, |
tularémie |
bakterie (Francisella tularensis) |
zajíc, drobní obratlovci |
těžký zápal plic, hnisavá angína |
brucelóza |
bakterie rodu Brucella |
zajíc |
horečka, slabost, apatie, nechutenství |
sněť slezinná |
bakterie (Bacillus antraxicus) |
všichni teplokrevní živočichové |
může končit smrtí |
Svrab lišek |
roztoč (Sarcoptes scabei var. vulpes) |
lišky, psi, kočky |
svědění, infekce, |
Veterinární kontrole podléhá také zvěřina (těla, resp. všechny poživatelné části těl volně žijící lovné zvěře), jako jeden z produktů myslivosti.
Na základě
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 ze dne 29. 04. 2004 byl později do legislativy ČR implementován nový kontrolní prvek – tzv. proškolená osoba, která musí disponovat odbornými znalostmi nutnými pro správné primární vyšetření ulovené zvěře
(schopnost posoudit výživný a zdravotní stav, popř. patologické změny na svalovině i orgánech). Ověřování znalostí takové osoby probíhá po školení, zajišťovaném odbornou veterinární institucí, a to formou testu složeného z 60 otázek.
Tyto „proškolené osoby“ mohou na základě posouzení uvolnit zvěřinu pro spotřebitele v jeho domácnosti nebo do místní maloobchodní prodejny (území kraje). Dále je možné dodat zvěřinu s prohlášením proškolené osoby do závodu pro nakládání se zvěřinou bez hlavy a orgánů. Pokud existuje pochybnost o nezávadnosti zvěřiny, je tato podrobena vyšetření úředním veterinárním lékařem.
Zvěřinu, která je provázena prohlášením proškolené osoby, lze od uživatele honitby zakoupit zcela bez obav a využít ji pro zpestření stravy popř. jako „biopotravinu“.