Mapy a data

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů
Brandýs nad Labem

INFORMACE O LESÍCH www.uhul.cz
поздравления с новорожденным

Lovectví

 

Lovectví je součástí myslivosti, která se zabývá druhy a způsoby lovu zvěře, loveckými pravidly, stopařstvím, ošetřováním ulovené zvěře, úpravou a hodnocením loveckých trofejí.

 
V základu lze druhy lovu rozdělit na
 
Lov odchytem - Je využíván pro odchyt živé zvěře do pastí (sklopce na kuny a lišky, podražce na ptáky) nebo do jiných vhodných zařízení (ohrádky pro spárkatou zvěř). Takto ulovenou zvěř lze dále dovoleným způsobem usmrtit, nebo využít např. pro zazvěřování jiných honiteb.
 
Lov odstřelem – je prováděn loveckou palnou zbraní a slouží k ulovení zvěře a jejímu odstranění z populace z důvodu nadpočetnosti, nebo fenotypových vad.
 
 
Podle dalších charakteristik lze způsoby lovu rozdělit na:
 

Společné lovy – jedná se o takové typy lovů, které jsou založené na organizované vzájemné spolupráci většího počtu lovců, honců (osob, které nahánějí, nadhánění, nebo natlačují zvěř na střelce, popř. plní jiné další úkoly) a lovecky upotřebitelných psů.

 

Tyto společné lovy lze dále dělit dvou kategorií:
 
    • Společné lovy drobné zvěře - sem patří např. hony na kachny, husy, popř. bažanty a zajíce. Legislativa přímo vymezuje druhy drobné zvěře, které lze lovit výhradně na společných lovech – jedná se o zajíce polního, bažanta obecného, orebici horskou, perličku obecnou, kachnu divokou, poláka velkého, poláka chocholačku, lysku černou, husu velkou, husu běločelou a husu polní. Společné lovy drobné zvěře podléhají mysliveckému plánování.
 
    • Společné lovy spárkaté zvěře - jedná se o nátlačky, naháňky a nadháňky, nebo velmi moderní způsob lovu - tzv. naháňky se slíděním. Legislativa přímo vymezuje druhy spárkaté zvěře, které mohou být loveny také na společných lovech – jde o laně a kolouchy jelena evropského a jelena siky, muflonky a muflončata, selata a lončáky prasete divokého (u ostatní spárkaté zvěře může být učiněna výjimka na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy myslivosti). Společné lovy spárkaté zvěře nepodléhají mysliveckému plánování.

 

Osamělé (individuální) lovy – jde o způsoby lovu, jichž se účastní lovec buďto zcela sám, nebo s loveckým průvodcem – doprovodem. Doprovod je např. zákonem vyžadován při poplatkovém lovu – poplatkový lovec se tak nemůže po honitbě pohybovat sám. Osamělými lovy lze lovit veškerou spárkatou zvěř, ale např. i holuba hřivnáče, a jiné druhy zvěře, u kterých legislativa nestanovuje povinnost lovit je výhradně na společných lovech.

            Mezi typy osamělých lovů patří např.
    • čekaná – je zvláštním způsobem lovu, založeným na čekání na příchod zvěře na loveckých zařízeních (např. posedech a kazatelnách), anebo na zemi - u ochozů, na rozhraní lesů a pastvin, a na jiných vhodných místech.
 
    • šoulačka – je „aktivnější“ formou lovu, než čekaná. Klade vysoké nároky na pozornost lovce (kvalitu jeho smyslů – zejména zraku a sluchu), jeho schopnost tichého a nepozorovaného pohybu v terénu, umění rychle a správně odhadovat věk a chovnou hodnotu zvěře a vyžaduje výbornou úroveň střeleckých schopností. Tento způsob lovu je založen na pomalé a opatrné pochůzce vybranou částí honitby, kde je předpoklad výskytu zvěře, s občasným zastavením a sledováním okolí. K samotnému výběru části honitby pro šoulačku je nezbytná znalost etologie loveného druhu zvěře, znalost místních poměrů ve způsobu sezónního využívání území zvěří, a perfektní znalost terénu.
 
Oba typy lovu (čekanou a šoulačku) spolu lze kombinovat.
 
 
Lovci při vlastním prováděním lovu nezřídka používají různé pomůcky v podobě umělých "balabánů" (maket zvěře) a vábniček, jejichž prostřednictvím lze napodobit zvuky zvěře a využít tak těchto zvuků (v kontextu s etologickými vlastnostmi zvěře) k jejímu přilákání. Typickým příkladem je vábení jelenů evropských za použití tzv. řevnice (vhodně tvarovaná trubka, volský roh, tritónka, cylindr petrolejky). Napodobením hlasu slabšího jelena na řevnici lze v době jelení říje vyprovokovat skutečného jelena, hledajícího domnělého soka, a přivábit jej takto až na vzdálenost několika metrů. Jindy může vábení vyvolávat u zvěře domnění, že se v místě, odkud se zvuky reprodukované vábničkou ozývají, nachází ostatní jedinci příslušného druhu zvěře a místo je tedy bezpečné pro pobyt a sběr potravy (typicky v případě využití kachních vábniček). Vábení lze tak využít jak při osamělých lovech (lov jelena, srnce, siky a dalších), tak i při společných lovech (lov kachen na ranním či večerním tahu).
 
Vábení vyžaduje výbornou znalost druhů zvukových projevů zvěře a situací za nichž jsou zvěří vydávány, etologii zvěře a značnou míru trpělivosti. Lovy za pomocí vábení, popř. využitím jiných pomůcek sloužících k přilákání zvěře, jsou označovány jako "lovy lestné" (lovy za využití lsti).     
 
 
Specifickou kategorii tvoří lov s loveckým dravcem (sokolnický způsob lovu), provozovaný v rámci tzv. "sokolnictví". Jde o velice starý způsob lovu, který vznikl před více než 4000 lety v prostoru střední Asie. Do střední Evropy tento způsob lovu pronikl v průběhu 4. století n. l. a postupně se stal velice oblíbeným zejména u šlechty. Milovníkem sokolnictví byl např. císař římský a král německý Fridrich II. Štaufský (1194 – 1250), který je autorem odborné sokolnické knihy „De natura avium et arte venandi cum avibus“ (O přirozenosti ptáků a umění lovu s ptáky).
 
Provoz sokolnictví vyžaduje hluboký vztah k loveckým dravcům a zvěři, znalosti biologie a etologie dravců a jejich výcviku k sokolnickému způsobu lovu. K tomuto způsobu lovu jsou využívány různé druhy dravých ptáků, jejichž držení pro tyto účely je přísně legislativně upraveno (mnohdy se jedná o zvláště chráněné druhy živočichů). Jedná se např. o sokoly, jestřáby, rarohy a orly. Sokolnickým způsobem lovu lze lovit např. srnčí zvěř a lišku (orli), zajíce (jestřábi), bažanta (sokoli, rarozi). Některé druhy zvěře mají stanovenou zvláštní dobu lovu pro lov loveckým dravcem (zajíc, bažant).
 
Sokolnictví bylo v roce 2010 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, především díky své dlouhodobé tradici a současně vysoké úrovni.  Jeho představení na českých webových stránkách UNESCO přináší zřejmě nevýstižnější definici sokolnictví - "Sokolnictví je jedním z nejstarších vztahů mezi člověkem a dravcem, které trvá více než 4000 let. Je to tradiční aktivita lovu pomocí cvičených dravých ptáků v přirozeném prostředí. Sokol a jeho kořist se vyvíjeli společně po miliony let jejich vzájemné spoluexistence. Sokol je přizpůsoben k lovu kořisti a kořist vyvinula mnoho způsobů, jak mu uniknout. To vede k fascinujícímu pohledu, když tyto protikladné zájmy spolu vzájemně bojují. Sokolnictví je považováno za hluboce empatickou aktivitu a sokolníci chápou, že jejich dravci i lovená zvěř musí být zachována pro další staletí." V této souvislosti uvádíme, že právě sokolnictví bylo tradicí s historicky největším počtem nominací v rámci UNESCO (11 různých zemí, včetně ČR).
 
V ČR je sokolnická tradice podporována a rozvíjena zejména Klubem sokolníků při ČMMJ, založeným v roce 1967.
 
 
Jedná se o souhrn zásad lovu zvěře, který garantuje dodržení chovatelských kritérií, ohleduplnost ke zvěři, jako živému tvoru schopnému vnímat v určité míře bolest a utrpení, respektování biologických procesů v populacích zvěře, úctu k mysliveckým zvykům a tradicím a ochranu osob a majetku.
 
Značná část těchto pravidel se v průběhu vývoje myslivosti promítla také do legislativy, jako:
 
Vymezují časový úsek, kdy lze zvěř lovit, a to zvlášť pro každý druh zvěře, který není celoročně hájen. Velmi často je doba lovu jednoho druhu zvěře stanovena rozdílně podle kategorie a věku zvěře (samec, samice, mládě). Bližší podrobnosti upravuje vyhláška č. 245/2002 Sb., o době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu.

Doby lovu především respektují biologické pochody, které se odehrávají v populacích zvěře a jsou tedy stanoveny mimo dobu, kdy např. samice nosí plod v pokročilém stádiu vývoje nebo vychovávají mláďata, která jsou na nich přímo závislá (doba laktace), anebo mimo dobu, kdy má většina samců ještě nevyvinuté paroží (jelen, srnec, daněk) apod. S ohledem na reálné početní stavy některých druhů zvěře, dynamiku jejich populací a nutnost snížení počtů (prase divoké, sika japonský, liška obecná), jsou v současnosti stanoveny takové doby lovu, které nerespektují biologické aspekty anebo je respektují jen v nejnutnějším rozsahu. Při vzniku mimořádné situace může orgán státní správy myslivosti povolit lov mimo dobu lovu (např. pro vědecké účely, nebo v případě výskytu poraněného jedince zvěře apod.).

Existují tak specifické situace, kdy je doba lovu stanovena např. pro lov zvěře odchytem, nebo loveckým dravcem. V případě, že je honitba oborou, mohou v ní být celoročně loveny všechny druhy zvěře, pro které byla obora zřízena tak, aby uživatel obory mohl operativněji reagovat na potřeby chovu zvěře.

 
 
stanovují výčet 22 konkrétních zakázaných postupů při lovu, jejich výsledkem může být, resp. je
  • nepřiměřené utrpení zvěře (např. nepřiměřený stres, bolest, otrava)
  • ulovení (odchycení, nebo usmrcení) necílového organizmu – např. živočicha, který není zvěří, popř. je zvláště chráněn.
  • výrazná eliminace možností jedince zvěře na sebezáchovu (nemožnost úniku).
  • poškození ekosystémů, v nichž zvěř žije.
  • ohrožení osob a majetku
Taxativní vymezení zakázaných způsobů lovu je uvedeno v ust. § 45 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
 
V případě potřeby radikálního zásahu do populací některých druhů zvěře může být učiněno zneplatnění některých zakázaných způsobů lovu (může být tedy povoleno jejich použití) a to na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy myslivosti (4 způsoby lovu z celkového počtu 22). Existují však zakázané způsoby lovu, u nichž zneplatnění není možné (18 způsobů lovu z celkových 22). Zakázané způsoby lovu jsou také vymezovány v souladu se zvláštní právní úpravou (zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat prosti týrání).
 
V této souvislosti je nezbytné upozornit na skutečnost, že legislativně zakotvená pravidla lovu představují pouze etické minimum, které musí ctít každý lovec. Dodržování dalších loveckých pravidel je tak především věcí osobní cti a morálky každého lovce.
 
 
Je odvětvím lovectví, které se zabývá získáváním informací o zvěři, jejím výskytu a pohybu na základě pobytových znaků – stop zvěře, nebo jiných životních projevů.
 

Stopy zvěře a její životní projevy jsou několikerého typu.

 
  • Otisky nášlapných částí končetin zejména spárků, tlap a otisky částí těl (např. trupu, hlavy, krku) apod. 

Je možné pozorovat především v měkké mokré půdě (např. nezpevněné lesní cesty, pole), nebo ve sněhu. Při vhodných podmínkách lze sledovat jejich trasu a zvěř tak stopovat. Tvar a další parametry otisku nášlapných částí končetin jsou většinou druhově specifické (lze tedy určit druh zvěře, jako původce otisku) a mnohdy z nich lze také odhadnout pohlaví kusu (drobné rozdíly, rozdílná hmotnost jedinců podle pohlaví), popř. jeho přibližnou velikost. Některé druhy zvěře (např. jelen evropský, prase divoké) vyhledávají vlhká až podmáčená bahnitá místa v lesích, nebo v polích, tzv. kaliště, kde se chladí, nebo zbavují vnějších parazitů. Při vlastním kalištění se do bláta často otiskne trup, nebo jiné části těla zvěře (včetně např. parohů u jelenů).

 

  • Trus, tělní tekutiny - zvěř běžně zanechává na místech svého výskytu trus, resp. odpadní tělní tekutiny.

V mnoha případech je podoba trusu (či zápach odpadních tělních tekutin) druhově specifická a lze tedy určit nebo odhadnout původce.

 

  • Specifické projevy mechanického popř. pachového označování teritorií na vegetaci, nebo půdě (u teritoriálních druhů popř. jedinců)

Pro některé druhy zvěře je typická sezónní teritorialita. Tato se projevuje např. odíráním vegetace (např. kmenů stromků a keřů) a zanechávání pachových stop. 

 

  • Akustické životní projevy - mnohé druhy zvěře vydávají specifické zvuky (např. pískání srn, troubení jelenů, rochání daňků, nárazy toulců muflonů).

Tyto zvuky jsou slyšitelná na značné vzdálenosti (i několik stovek metrů) a dle jejich povahy lze určit jejich směr i původce a tohoto vystopovat. 

 

  • Stopy po vyhledávání a konzumaci potravy

Jedná se např. narušení prostředí zvěří za účelem hledání potravy (např. rytí půdy prasetem divokým) a nálezy zbytků potravy (rostlinné obaly plodů dřeviny, větvičky, či kmeny dřevin se stopami po zubech zvěře, zbytky těl živočichů po útoku predátorů). Některé způsoby vyhledávání potravy a zbytky po konzumaci jsou velice specifické a lze tedy určit jejich původce. 

 

  • Srst

Na místech, kde se zvěř zdržuje, lze nalézt její srst, zvláště pak v době, kdy dochází k výměně srsti (ze „zimní“ na „letní“ a naopak). Určení druhu zvěře, ze které srst pochází, vyžaduje dobré znalosti morfologie zvěře, jelikož srst je rozdílná např. i délkou a zbarvením podle své lokalizace na těle zvěře. 

 

  • Stopy po různých zraněních

Využívají se zejména při lovu, kdy lovená zvěř nezůstala po zásahu střelou (popř. poranění loveckým dravcem) přímo na místě, či alespoň v dohledu, anebo za situace, kdy je nezbytné ověřit, zda vůbec k zásahu střelou došlo. Těmito stopami jsou zejména kousky srsti, potřísnění místa zásahu popř. trasy úniku zvěře barvou (krví) apod. Podle charakteru stop a dalších informací (chování zvěře bezprostředně po výstřelu) lze odvodit závažnost zranění. Tomu je následně přizpůsoben postup tzv. dosledu zvěře (dosledování konkrétního kusu zvěře za účelem jeho nalezení popř. urychleného usmrcení poraněného, ale doposud živého kusu).

 
 
Každý ulovený kus spárkaté zvěře musí být ihned po ulovení, nebo provedeném dosledu označen nesnímatelnou plombou tak, jak uvádí ust. § 49 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Plomby, které jsou přísně zúčtovatelné, vydává uživateli honitby orgán státní správy myslivosti. Uživatel honitby je poté dále distribuuje mezi držitele jím vydaných povolenek k lovu. Slovní popis podoby plomby stanovuje ust. § 25 vyhlášky č. 244/2002 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o myslivosti. Její vzor je pak předmětem Přílohy č. 14 téže vyhlášky. Po označení takového uloveného kusu plombou je nezbytné vypsat lístek o původu zvěře, který obsahuje především číslo plomby, název honitby, kde byla zvěř ulovena, jméno či název uživatele této honitby, datum (rok, měsíc, den) a hodinu ulovení nebo nalezení ulovené zvěře, druh zvěře a její pohlaví. Slovní popis podoby lístku o původu zvěře stanovuje ust. § 26 vyhlášky č. 244/2002 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o myslivosti Jeho vzor je pak předmětem Přílohy č. 15 téže vyhlášky.
 
Rychlost a správnost ošetření ulovené zvěře má přímý vliv na kvalitu a další zužitkovatelnost tzv. zvěřiny. Samotná zvěřina je definována, jako těla, resp. všechny poživatelné části těl volně žijící lovné zvěře. Za zvěřinu tak nelze považovat např. maso získané ze zvířat (např. jelenů a daňků) chovaných ve farmových chovech – tito živočichové nejsou zvěří, ale jsou považováni za hospodářská zvířata.
 
Základním ošetřením ulovené zvěře ihned po ulovení je provedení takových opatření, aby nedošlo k zapaření zvěřiny, nastartování rozkladných procesů a znehodnocení zvěřiny (především hygienické vyvržení ulovené zvěře a vytvoření podmínek pro zchlazení uloveného kusu). Způsob ošetření ulovené zvěře je také posuzován úředním veterinárním lékařem popř. tzv. proškolenou osobou (fyzická osoba, která prokázala znalosti veterinární a legislativní problematiky v rozsahu nezbytném pro posouzení vhodnosti uvedení zvěřiny do prodeje přímému spotřebiteli).
 
 
Loveckou trofejí se rozumí široké spektrum předmětů, přímo pocházejících z ulovené zvěře, popř. preparáty celých kusů zvěře, nebo jejich částí, např.
  • Lebky parohaté zvěře (např. jelen, daněk, srnec) včetně parohů a parůžků a lebky dutorohé zvěře (např. muflon, kamzík) včetně rohů (toulců).
  • Celé lebky šelem (např. lišky, jezevci, kuny, velké šelmy jako medvěd, vlk, rys).

 

Jejich úprava (preparace) probíhá různými metodami, nejčastěji však tzv. kostrováním varem – uvařením, odstraněním měkkých tkání, očištěním a vybělením.
  • Vyčiněné kůže srstnaté zvěře (např. jelen, daněk, muflon, liška, jezevec, kuna) – Vyčinění probíhá odstraněním svaloviny a vaziva a následným chemickým ošetřením (konzervací) kůže.
  • Peří pernaté zvěře (ozdobná pírka bažantů, kachní kačírky, paletky apod.)
  • Zuby některých druhů zvěře (páráky a klektáky prasete divokého, špičáky jelenů – kelce, špičáky lišek a jezevců)
  • Dermoplastické preparáty - tzv. vycpaniny - celých kusů (např. bažant, kachna, straka, srnec), resp. jejich částí – hlava s krkem a hrudí (často používáno u parohaté a dutorohé zvěře). Preparace těchto trofejí vyžaduje zvláštní schopnosti – zejména pak pozorovací talent, smysl pro detail, znalost morfologie zvěře a orientaci v preparačních a konzervačních technikách.

 

Pro některé lovecké trofeje existuje mezinárodní metodika jejich hodnocení, stanovená např. Mezinárodní radou pro lov a ochranu zvěře – CIC (Conseil International de la Chasse et de la Conservation du Gibier). Hodnocení trofejí jednotnou metodikou umožňuje porovnávat parametry trofejí mezi jednotlivými členskými státy CIC a hodnotit tak úroveň chovů zvěře v těchto státech. Podrobnosti o postupu hodnocení trofejí metodou CIC lze najít na webu Ministerstva zemědělství. Pokud jde o hodnocení trofejí, existují však i jiné metodiky hodnocení, např. SCI (Safari Club International) popř. B&C (Boone and Crockett Club).
 
Česká republika je jedním ze zakládajících členů CIC (r. 1928) a některé aspekty hodnocení trofejí metodou CIC jsou součástí myslivecké legislativy (vymezení bodových hodnot velmi silných tzv. „význačných“ trofejí). Za účelem hodnocení význačných trofejí a trofejí vystavených na výstavách s mezinárodní účastí byla legislativou zřízena Ústřední hodnotitelská komise trofejí.
 
Kvalitně a vkusně upravená lovecká trofej je upomínkou lovce na výjimečný lovecký zážitek, ale rovněž tvoří i cenný biologický materiál, vypovídající o chovatelské kvalitě zvěře v určité lokalitě. Lovecké trofeje jsou mnohdy základem pro vědecká díla, věnovaná biometrii zvěře (např. práce věnované kraniometrii).