Naše činnost

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů
Brandýs nad Labem

INFORMACE O LESÍCH www.uhul.cz
поздравления с новорожденным

Historie lesnické typologie

                Potřeba diferencovat pěstování lesů podle přírodních podmínek vedla ke snahám tyto přírodní podmínky klasifikovat. Již v „Císařském patentu lesů a dříví“, který vydala r. 1754 Marie Terezie, se zdůrazňovalo, že při volbě dřevin při zalesňování je nutno přihlížet k vlastnostem lesní půdy.

                Za zakladatele typologie lesů bývá považován finský lesník A. K. Cajander, který zobecnil zkušenosti tamních zemědělců s indikací úrodnosti půdy podle rostlin. Jeho metoda byla uplatněna ve 20. letech 20. století na Plzeňsku, v Krušných horách a v Krkonoších. V pozdějších letech bylo studium lesních společenstev ovlivněno curyšsko-montpellierskou školou, kde základní jednotka – asociace – představuje soubor rostlinných společenstev s určitým floristickým složením, stejným stanovištěm a stejnou fyziognomií. Práce vycházející z této školy byly soustředěny především do oblastí, kde byly dostatečně zachovány přirozené lesy (např. Deyl, Zlatník na tehdejší Podkarpatské Rusi).

                V roce 1935 byla v Brandýse nad Labem založena pro potřeby státních lesů Lesní taxační kancelář (nyní Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem). Od roku 1941 se zde prováděl stanovištní průzkum podle metodiky G. A. Krausse.

                Systematický typologický průzkum a mapování probíhalo od roku 1956. V tom roce byly publikovány dvě metodiky – a) „Stanovištně typologický přehled lesních rostlinných společenstev“ autorů Mezera, Mráz, Samek (tzv. „pražská škola“, M-M-S), která se opírala o stanovištní a fytocenologickou charakteristiku lesních typů a b) Zlatníkův „Nástin lesnické typologie na biogeocenologickém základě“ (tzv. „brněnská škola“). Ten se opíral o diferenciální druhy a druhové kombinace v duchu tradiční fytocenologie. Metodika M-M-S se používala v hercynské oblasti s rozsáhlými silně pozměněnými lesními kulturami, Zlatníkův směr se uplatňoval v přirozenějších poměrech karpatské oblasti. Při rekonstrukci původních společenstev využívala typologie i výsledků historického (archivního) šetření.

                Do roku 1970 bylo pořízeno cca 40 tisíc typologických zápisů s fytocenologickým zápisem, popisem stanoviště a většinou i popisem půdní sondy. Na části půdních sond byly provedeny laboratorní rozbory. Na základě tohoto materiálu, s využitím předností obou směrů (M-M-S, Zlatník) vytvořil v roce 1971 Karel Plíva „Typologický systém ÚHÚL“.

                V tomto Lesnickém typologickém klasifikačním systému (dále LTKS) jsou zmapovány veškeré lesy ČR v měřítku 1:10 000, vybraná území (např. NPR, některé PR, Národní park České Švýcarsko) jsou zmapována v měřítku 1:5 000.

                LTKS je legislativně ukotven ve vyhlášce č. 298/2018 Sb. (Příloha č. 4 „Přehled souborů lesních typů ČR“).

                Systém má propracovanou hospodářskou aplikaci (rámcově ve vyhlášce č. 298/2018 Sb., příloha č. 2 „Rámcové vymezení cílových hospodářských souborů“)

                Lesnický typologický klasifikační systém je využíván nejen v lesnické praxi (hospodářská úprava lesů, pěstování lesů), pro kterou byl primárně určen, ale i pro dotační, oceňovací a daňovou politiku, dále ve vodním hospodářství, ochraně přírody i územním plánování. Lesní typy velmi dobře odrážejí „únosnost“ rekreačního zatížení a byly využity i pro zdravotně hygienickou rajonizaci (výskyt klíšťat a na nich závislá ohniska virových nákaz).

                Základní mapovací jednotkou je lesní typ, který je definován jako soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy biogeocenóz vývojově k sobě patřících. Je to jednotka s úzkým ekologickým rozpětím pro růst dřevin. Je charakterizován význačnou kombinací druhů příslušné fytocenózy, půdními vlastnostmi, výskytem v terénu a potenciální bonitou dřevin.

                Vyšší typologickou jednotkou je soubor lesních typů, který spojuje lesní typy podle ekologické příbuznosti. Soubory lesních typů jsou základními jednotkami LTKS. V edafoklimatické (ekologické) síti jsou vymezeny edafickými (půdními) kategoriemi a lesními vegetačními stupni. Edafické kategorie jsou charakterizovány především trofií (úrodností) a vodním režimem půd a obsahem skeletu ve svrchním půdním horizontu. Celkem je vymezeno 25 edafických kategorií, označených písmeny. Lesní vegetační stupně vyjadřují vztah mezi klimatem (makro- a mezoklimatem) a složením lesního společenstva. Jsou charakterizovány především zastoupením a životními projevy klimaxových dřevin dubu zimního a dubu letního, buku lesního, jedle bělokoré, smrku ztepilého a kleče horské. Celkem je vymezeno 10 lesních vegetačních stupňů, označených číslicemi 1 až 10 a společenstva borů a společenstva s přirozeně vysokým podílem borovice (označených číslicí 0).

Lesní vegetační stupně podrobněji