Historie a tradice myslivosti

Lov byl klíčovým nástrojem člověka k získání potravy již v pravěku a tvořil tehdy nedílnou součást jeho života. Tuto skutečnost potvrzují např. archeologické nálezy prvních primitivních loveckých zbraní (tvarované kameny, pěstní klíny, oštěpy, sekery, kyje) a kreseb tehdejších druhů zvířat a loveckých výjevů na stěnách jeskyní. Potřeba lovu zvířat (zvěře) se zachovala do dnešních dnů, ačkoliv jeho primární smysl se zásadně změnil. V dnešních podmínkách představuje lov nedílnou součást managementu populací vybraných druhů živočichů (zvěře) a je především prostředkem k optimalizaci početních stavů a sociální a věkové struktury. Získání zvěřiny, jako prakticky čisté „biopotraviny“, je vedlejším produktem lovu a zcela nemá stejný význam, jako v době pravěku. Díky dlouhému historickému vývoji lovu na našem území, společenským změnám a změnám potřeb společnosti, došlo v případě samotného „lovu“ k jeho postupnému přerodu v „myslivost“ tak, jak ji známe v dnešní podobě.

Historie

11. století – V kronikách se objevuje název „lovec“. Lov je výsadním právem panovníka (tzv. „regal“), který si vydržuje lovecké družiny, zakládá např. účelové obce – lov je v jejich názvu dodnes (Lovčice, Ohaře apod.) a staví lovecké hrady a hrádky (např. Křivoklát).
16. století – Dochází k vývoji prvních palných zbraní (především vojenských). Český sněm vydává v roce 1573 usnesení, kterým spojuje právo lovu s vlastnictvím pozemku. Objevují se první snahy o ochranu zvěře, což tvoří základ budoucí myslivosti. Z tohoto století pochází první zmínka o introdukci kamzíka horského (Křivoklátsko). Myslivecké prvky běžně pronikají do umění a hudby.
 
17. století – Objevují se první lovecké palné zbraně. Trvá robotní povinnost, kterou Ferdinand III. přímo spojil s lovem (poddaní museli vypomáhat při lovech a jejich organizaci). Dochází k rozvoji pytláctví (různých důvodů – lovecká vášeň, hlad). Rozvíjí se myslivecké tradice a kultura (např. troubení při lovech, založení Řádu svatého Huberta). Téma lovu je běžnou součástí kultury.
 
18. století – Nastává rozvoj mysliveckého povolání. Je nutné vyučení u mistra v délce tří let. Po úspěšném zakončení je při ceremoniálu „přijetí v myslivců počet“ předán výuční list, lovecký tesák a lovecká trubka.  Císařem Josefem II. byla v roce 1781 zrušena robotní povinnost. Byl vydán všeobecný honební patent, který řešil ochranu proti škodám zvěří a jejich náhradu. Nastává všeobecné omezení oborních chovů spárkaté zvěře a probíhá eradikace černé zvěře ve volné krajině – její chov je umožněn jen v oborách. Nastává rozmach chovu drobné zvěře a s tím související brokové střelby.
 
19. století – Dochází k rozvoji bažantnictví, postupně jsou na našem území zakládány chovy „nových“ druhů zvěře (daněk skvrnitý, muflon, jelenec běloocasý, sika východní, exotické druhy bažantů). Společnost si uvědomuje důležitost lesního hospodářství a zájmy myslivosti jsou mu v důsledku toho podřízeny. V roce 1849 zrušil císař František Josef I. tzv. dominikální právo a lov (myslivost) byl tak přímo souvislý s výkonem vlastnických práv k pozemkům. Ve druhé polovině století jsou zakládány organizace sdružující myslivce (Lesnický spolek Hubertus, Spolek honební a ochrany zvěře). Je vypracován zákon o myslivosti (49/1866 z. z.), který umožňuje vznik společenstevních honiteb, stanovuje ochranu zvěře (doby lovu a hájení), upravuje problematiku honebního lístku a minimální výměru honiteb (200 jiter hornorakouské míry = 115 ha).
 
20. století – Na začátku 20. století jsou na našem území založeny chovy dalších druhů zvěře – kamzíka horského (Lužické hory – 1907 až 1908, Jeseníky – 1913) a ondatry pižmové (Dobříš – 1904).
 
Po 1. světové válce dochází na našem území k prudkým změnám společenských a politických poměrů v důsledku rozpadu Rakousko – Uherské monarchie. V důsledku pozemkové reformy dochází ke změnám vlastnických poměrů. Myslivost je dále provázána s vlastnictvím půdy. Legislativní úprava myslivosti je převzata z právního řadu rakousko – uherského a své novelizace se dočká až v roce 1929 (zák. č. 98/1929 Sb.), což svědčí o kvalitě původní právní úpravy. V roce 1923 byla založena první jednotná organizace – Československá myslivecká jednota.
 
Vývoj myslivosti je dále poznamenám praktickou ztrátou státní suverenity v době existence Protektorátu Čechy a Morava. Je vydáno vládní nařízení č. 127/1941 Sb., které upravuje otázky výkonu působnosti mysliveckých úřadů, minimální výměru společenstevních honiteb (250 ha) a, mimo jiné, zavádí zkoušku z myslivosti, jako předpoklad k držení loveckého (dříve honebního) lístku.
 
Od 1. 1. 1948 nabývá účinnosti nový zákon o myslivosti (225/1947 Sb.), který definuje podstatu myslivosti (hospodářská a kulturní činnost), upravuje otázku plánování chovu zvěře, ochrany myslivosti prostřednictvím „mysliveckých hajných“ (dnes „myslivecká stráž“) a mysliveckých hospodářů, vymezuje také novou min. výměry honiteb (vlastní – 200 ha, společenstevní 150 ha). Po únoru 1948 se mohli uživateli pronajatých honiteb stát pouze tzv. „lidové myslivecké společnosti“.
 
V souvislosti s dalším společenským vývojem došlo v roce 1962 k vydání nové právní úpravy (zák. č. 23/1962 Sb.). Zásadní změnou je zřízení práva myslivosti, jako práva nezávislého na vlastnictví půdy (bylo založeno na užívacím vztahu k půdě) a změna min. výměry „volných“ honiteb na 500 ha. Byla rovněž dále řešena otázka mysliveckého plánování, hospodaření se zvěří a mysliveckých evidencí.
 
K zásadnějším změnám došlo až v důsledku změny politického systému po roce 1989, konkrétně v roce 1992, kdy bylo vydáno „nové“ úplné znění zákona č. 23/1962 Sb. (zák. č. 270/1992 Sb.), které opět spojilo myslivost s vlastnictvím pozemků, a umožnilo vlastníkům pozemků opět zakládat vlastní a společenstevní honitby, jejichž uživateli se mohly stát české právnické a fyzické osoby. Na konci 20. století probíhá návrat velkých šelem (rys, vlk, medvěd) a jiných zvláště chráněných druhů (bobr, vydra, krkavec) živočichů do krajiny. Pokračuje úbytek drobné zvěře (např. zajíc, bažant, koroptev).
 
21. století – Byla přijata nová myslivecká legislativa v podobě zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti a na jeho základě vydaných vyhlášek, provádějících některá ustanovení zákona (244/2001 Sb.), upravujících doby lovu (245/2001 Sb.), postup odvození minimálních a normovaných stavů zvěře (491/2002 Sb.), problematiku bažantnic (7/2004 Sb.) a podrobnosti mysliveckého plánování (553/2004 Sb.). Honitby, uznané podle předchozí právní úpravy, byly podmínečně zachovány. Nově byla stanovena minimální výměra pro obory, a to na 50 ha. V průběhu tohoto století pokračuje návrat velkých šelem a dalších zvláště chráněných druhů živočichů do krajiny. Dochází k vzestupu početních stavů prasete divokého, siky japonského, daňka skvrnitého a muflona. S drobnými výkyvy pokračuje pokles početních stavů některých druhů drobné zvěře.

Tradice

Tradice představují velmi výrazný a specifický prvek v myslivosti a jsou především součástí jejího kulturního rozměru. Vytvářely se již od dob středověku a mnohé jsou v poněkud pozměněné podobě přeneseny i do dnešní doby. Díky společné historickému vývoji s jinými národy ve středoevropském prostoru, spojenými v Rakousko – Uherské monarchii, jsou myslivecké tradice a zvyky mnohdy totožné, nebo velice podobné. Ve státech, jejichž společenský vývoj byl zcela jiný, prakticky neexistují myslivecké zvyky a tradice v našem pojetí, stejně jako v těchto státech neexistuje myslivost tak, jak ji dnes chápeme. Např. v USA existuje pouze lov, ve smyslu slovního spojení „Game Hunt“, jímž však zcela nelze nahradit myslivost – tato bývá pro účely překladu např. českých publikací definována uměle jako „Game Management“.
 
Předmětem tradic a zvyků jsou např.:
 
Myslivecká mluva – Tvoří specifické názvosloví zvěře, částí jejích těl a životních projevů, mysliveckých činností, částí mysliveckých oděvů, loveckých pomůcek a mysliveckých zařízení. Slouží ke vzájemné komunikaci mezi myslivci a „nemyslivecké“ části veřejnosti bývá často zcela nesrozumitelná.
 
Myslivecké odívání – Jeho základy byly položeny již ve středověku, kdy vznikala první podoba mysliveckého oděvu („lovčí“ jsou prvním stavem, který nosí stejnokroj). V této době byla definována jeho převažující barva, která přetrvala dodnes (zejména zelená a hnědá). Její výběr je motivován především tím, že myslivecký oděv je předurčen k pohybu v přírodě, kde se tóny těchto barev vyskytují v převážné míře. V současné době je kladen důraz na účelnost oděvu a lze uvést, že i při použití nových funkčních materiálů lze vybrat k provozu myslivosti takové oděvy, které splňují požadavky tradičního mysliveckého odívání, pokud jde o barvu, střih, pokrývku hlavy a obuv.
 
Myslivecká etika – Obsahuje vzorce správného chování, a morální zásady ve vztahu ke společnosti, mysliveckým kolegům, zvěři, loveckým psům (popř. dravcům) a krajině. Pro rámcovou charakteristiku těchto zásad lze použít rčení „Kdo je dobrým myslivcem, je i dobrým člověkem.“. Z jeho obsahu vyplývá, že mnohé zásady myslivecké morálky jsou společné s obvyklými etickými pravidly užívanými v „nemyslivecké“ občanské společnosti. Prvky etiky jsou v některých případech implementovány do myslivecké legislativy (např. zakázané způsoby lovu). Lovecká etika tvoří zvláštní část myslivecké etiky – zabývá se pravidly chování při výběru zvěře k lovu a vhodného způsobu lovu, vzdáním pocty ulovené zvěři, popř. gratulaci úspěšnému lovci.
 
Myslivecké a lovecké legendy – vznikaly jako součást lidové tradice (tedy části kultury předávané ústně z generace na generaci). Jejich předmětem jsou často lovecké události související s mnohdy historicky doloženými osobami a existujícími místy. Legendy bývají spojeny s nadpřirozenými jevy, kouzly a jinými prvky lidské fantazie. Častým prvkem mysliveckých legend je „myslivecká latina“. Tato představuje způsob interpretace skutku, který má reálný základ, ale je vypravěčem výrazně pozměněn tak, že získává podobu spíše nepravděpodobné historky.
 
Myslivecké tradice sebou nesou také náboženské prvky v podobě uctívání křesťanských patronů (Sv. Hubert, Sv. Eustach, Sv. Prokop apod.) popř. bohů z jiných polyteistických náboženství (bohyně Diana, bohyně Artemis).  
 
Lovecké prvky a myslivost se objevují již od středověku v malířství a sochařství (obrazy loveckých zátiší, loveckých výjevů, sochy zvěře a loveckých výjevů), v písemnictví (kroniky, knihy), hudbě (vzniká samostatná lovecké hudba, tématika lovu se objevuje např. v díle Antonia Vivaldiho, Bedřicha Smetany a dalších), v architektuře (např. štukatury na stavbách loveckých zámků) a v dalších zdánlivě nesouvisejících oborech lidské činnosti.