Dnešní stav rostlinstva a živočichů u nás je
výsledkem kolísání podnebí na konci třetihor a začátkem čtvrtohor. Za glaciálů
(hlavně třetí a čtvrté zalednění) k nám okrajem zasahoval severský ledovec a
na horách byly ledovce lokální, zbytek území byla tundra (břízy, vrby, sporadicky
borovice). V interglaciálech bylo podnebí podobné dnešní
severní Jugoslávii nebo Bulharsku.
Člověk přírodu zpočátku příliš neovlivňoval: ve starší a střední době
kamenné se živil jen sběrem a lovem. Teprve před 25 tisíci lety začal skupinovitý
lov větší zvěře. Člověk v té době byl jak lovcem, tak i loveným objektem
velkých šelem a neměl významnější vliv na početní stavy zvěře.
Před 10. až 8. tisíci lety došlo k oteplení (o 2 až 3 stupně víc než dnes).
Lesní porosty se šířily, narazily však na první zemědělství, jež se rozmáhalo
nejdřív např. v oblasti Praha-Louny a v Polabí. Přímé přetváření lesů se
klade k začátku 18. stol.
Změny vlastnických vztahů a legislativy
Lesy byly původně a dlouho svobodným zbožím, jehož
využívání bylo omezeno jen teritoriálními nároky usedlíků. Zatímco obdělávané
pozemky se relativně záhy stávaly majetkem individuálním, vzdálené pozemky,
pastviny a lesy byly dlouho vlastnictvím občinovým (allmendy).
Vlastnické vztahy a legislativa ve středověku
Ve středověku bylo vlastnictví pozemků, tedy i lesů, zabezpečeno zemským právem
garantovaným panovníkem.
Asi od 12. stol. se začínala od korunního vlastnictví oddělovat (lény a zástavami)
šlechtická držba, jež se pak případ od případu stávala vlastnictvím (v 15. a 16.
stol. byla od manství osvobozována), v pozdější době pak vlastnictvím
svobodným děděným v rámci rodu (dědiny). Zajímavou praxí doby bylo
propadnutí držby léna, pokud dědicové v daném termínu nesložili manskou
přísahu. Pokud držitel do zastaveného zboží investoval, byla investice k výši
zástavy připisována. Držitel, mohl majetek dále zastavovat, případně zřizovat si
vlastní manství. Osvobození od panovníkova práva odúmrti, tj. právo na odkaz podle
vlastní vůle, bylo zprvu privilegiem (práva odúmrti vůči šlechtě se vzdal
Vladislav II. roku 1497), jež mohl udělit i vlastník svým poddaným.
Uživatelská práva byla mnohdy také darovávána nebo odkazována kostelům a farám.
Podle tehdejšího práva byl už slib věnování majetku (přesněji výnosu)
vymahatelný soudně.Do začátku 15. stol. byly kromě koruny a šlechty významnými
vlastníky lesů také kláštery, zakládané od 10. století a obvěněné obvykle
zakladatelem; s jejich majetky panovník však stále ještě zacházel jako
s korunním zbožím a podle potřeby je zastavoval světským osobám. V 15. a 16.
stol. byly tyto klášterní a církevní lesy většinou rozchváceny, a to oběma
stranami válek. Obnova a nové rozšiřování církevních majetků bylo zastaveno až
reformami Josefa II., při nichž byly považovány za majetek veřejný, církví pouze
spravovaný, pokud nebyl osobním vlastnictvím církevních hodnostářů. (Stejně
vyznělo i právní posouzení stavu po vzniku ČSR; rakousko-uherské právo naopak
koncem 19. stol. uznávalo soukromé vlastnictví jednotlivých církevních institucí
jako právnických osob.)
Ke značným změnám vlastnických poměrů docházelo zabavováním majetků osob,
které se nějak provinily proti koruně. K pravděpodobně největším změnám
tohoto druhu došlo po roce 1620, ačkoliv následně byly mnohé konfiskace zmírněny a
zabavené majetky vraceny příbuzným postižených (podmínkou byla katolická víra),
často ovšem jen jako manství (po cca 30. až 40. letech byly většinou od tohoto
závazku osvobozeny). Od konce 17. stol. se také ve větší míře zvětšovaly majetky
obcí, zejména měst a městeček, a příslušníků městského stavu. V historii
jsou zajímavá i legislativní opatření proti drobení selských pozemků.
Pozemková držba byla nejméně od poloviny13. stol. zaznamenávána v tzv.
deskách, např. dvorských (manských, lenních) nebo deskách zemských (svobodné
statky), jež byly od r. 1346 jednotné pro Čechy i Moravu. Nejstarší zachovaný zápis
je z roku 1287. Zápis v deskách byl při sporech považován za rozhodující.
Podle odhadu obsahovaly zemské desky k 2. 6. 1541, kdy při požáru Prahy většinou
shořely (manské desky byly zřejmě zachráněny a spolu s nimi 512 desk
půhonných, 51 kvaternů desk trhových, 13 větších zápisných, 15 menších
zápisných a 7 památných), asi 66 000 zápisů. Od téhož roku měli držitelé a
vlastníci povinnost vložit si svá práva do obnovených desek. Pokud neměli doklady,
byl zápis učiněn do zvláštního registru a stal se platným teprve po uplynutí doby,
po kterou mohly třetí osoby vznést proti zápisu námitky. V některých obdobích
některé osoby (např. nekatolíci) neměli právo přístupu k deskám.
Roku 1783 úřad desk zemských zanikl, desky samy pak zanikly 12. 5. 1869.
Vlastnické vztahy a legislativa od konce
18.století do roku 1945
V Čechách bylo uzákoněno vedení pozemkových knih zemským zákonem č. 93 z 15.
12. 1874, na Moravě a ve Slezsku říšským zákonem č. 97 ze 2. 6. 1874.
Prvním katastrem vlastnictví pozemků byla pravděpodobně Berní rolla z roku
1654. Všechny pokusy o evidenci pozemkového vlastnictví byly motivovány daněmi.
Majetky dominikální byly dlouho od daní osvobozeny a daň byla více méně
dobrovolná. Ještě v 18. stol. platili sedláci z majetků rustikálních
(zakoupených i nezakoupených) čtyřnásobnou daň. Josefský katastr (berní
regulační patent ze 20. 4. 1785) byl pak pokusem o zavedení daně podle výnosu.
V roce 1918 na území Čech patřilo státu pouze asi 9
tis. ha lesů, to znamená jenom asi 0,5 % jejich rozlohy. Na Moravě tehdy nebyly
státní lesy vůbec. Rakouská část rakousko-uherského mocnářství byla
v období před první světovou válkou státem s největším zastoupením
soukromého sektoru lesního hospodářství v Evropě. Bylo to způsobeno jednak
předchozími převody korunních majetků do vlastnictví příslušníků vládnoucího
rodu, jednak úplným rozprodejem státních lesů v polovině 19. století z důvodu
válečného zadlužení monarchie.
Obecnější právní normy, které regulovaly majetkovou držbu, se objevily až po roce
1918, po vzniku Československé republiky. Tehdy nově vytvořené státní lesy
převzaly fakticky a pak (na základě článku 208 mírové smlouvy ze Saint Germains en
Laye) i právně na našem území majetek bývalých rakouských státních lesů. Podle
zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (tzv. záborový
zákon), doplněného zákonem č. 387/1919 Sb., měly pak podléhat záboru majetky o
výměře nad 250 ha, mimo objektů právně a hospodářsky samostatných, které
nesloužily hospodaření na zabraných nemovitostech, a dále mimo majetku zemského,
okresního a obecního (§ 3). Bez náhrady se přebíraly majetky příslušníků
nepřátelských států, příslušníků bývalé panovnické rodiny
Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací, spočívající na právech ze šlechtictví,
zrušeného zákonem č. 61/1918 Sb., dále majetek, jehož užívání se zakládá na
výkonu cizozemských funkcí a úřadů nebo který je s takovou funkcí nebo
úřadem spojen, majetek bezprávně nabytý, majetek osob, které se hrubě provinily
proti našemu národu ve světové válce, a konečně majetek, který měl podle
ustanovení finančních zákonů připadnout státu jako splátka na dávku
z majetku. Ostatní majetky podléhající záborovému zákonu byly v průběhu
let 1920 – 1938 postupně přebírány za úplatu ve smyslu náhradového zákona č.
329/1920 Sb. Pokud si zabrané majetky neponechal přímo stát, mohly být pozemkovým
úřadem ve smyslu § 10 zákona č. 215/1919 Sb. a ve smyslu přídělového zákona č.
81/1920 Sb. přiděleny do určité výše do vlastnictví nebo pachtu malým
zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, bezzemkům, a to zvláště
příslušníkům československé ozbrojené moci a válečným invalidům. Realizace
těchto zákonů probíhala velmi pomalu až do roku 1938, kdy po Mnichově a zejména
během německé okupace v letech 1939 – 1945 definitivně ustala.
Tabulka 1 Velikostní struktura soukromých lesních majetků v roce 1937
Velikost majetku v ha
do
5
5,1
– 10,0
10,1-50,0
50,1-250,0
250,1-500,0
nad
500
% výměry soukromých
lesů
20,9
10,9
14,0
14,0
7,5
32,7
Pramen: MZe
Vlastnické vztahy a legislativa od roku
1945
V roce 1945 byl prvním zákonným opatřením,
týkajícím se držby, dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů a nepřátel republiky. Na jeho
základě bylo vyvlastněno 1 080 tis. ha lesů, které pak byly přiděleny většinou
státu, ale i jednotkám územní samosprávy a lesním družstvům.
Zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, upravoval vlastnictví
majetku, který byl ze záboru podle zákona č. 215/1919 Sb. vyloučen nebo
propuštěn, zabraného majetku, o němž dosud nebylo rozhodnuto, jakož i majetku
zemědělských a lesních podniků, vytvořených ze zabraného pozemkového majetku,
přesahovala-li jeho výměra 50 ha veškeré půdy (tzn. zbytkové statky). Tím bylo
zestátněno dalších asi 450 tis. ha velkostatkářských, církevních a nadačních
lesů.
Zákonem č. 143/1947 Sb. bylo Zemí českou převzato 50 tis. ha lesů hlubocké větve
rodu Schwarzenbergů, ale tyto lesy byly již v roce 1949 zestátněny po přeměně
zemského zřízení na krajské, s přihlédnutím k zákonu č. 279/1949 Sb.,
o finančním hospodaření národních výborů.
V roce 1948 byl vydán zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Tímto
zákonem bylo za určitou náhradu redukováno veškeré pozemkové vlastnictví
výkonných zemědělců, i když nepodléhalo zákonům č. 215/1919 Sb. a č. 142/1947
Sb., na 50 ha. Půda, na které vlastníci trvale nepracovali, a půda právnických osob
(mimo státních a družstevních podniků), se vyvlastňovala bez ohledu na výměru.
Vyvlastněné lesy, pokud nebyly přiděleny přímo státu, se mohly přidělovat
svazkům územní samosprávy, nebo lesním družstvům (100 ha až výjimečně 250 ha).
Výkonným zemědělcům se mohla přidělit lesní půda ve výměře kolem 2 ha,
uzavřená do jejich majetku nebo přídělu. Tím přešlo do státní držby dalších
37 tis. ha velkostatkářských, zbytkových a církevních lesů, čímž byl až na
drobné lesy prakticky zlikvidován soukromý sektor v lesním hospodářství.
Na základě zákona č. 279/1949 Sb. (o finančním hospodaření národních výborů) a
navazujícího vládního nařízení č. 90/1950 Sb. (o správě národního majetku
národními výbory), týkajících se zestátnění lesů národních výborů, převzal
stát většinu obecních a městských lesů, s výjimkou několika měst, jako
Praha, Brno, Tábor, Písek, Kutná Hora, Přerov apod. Zbývající města předala své
majetky státu v letech 1954 – 1963, zejména však roku 1958. Potom zůstaly
nezestátněny pouze lesy hlavního města Prahy a brněnské lesy, jakož i lázeňské
lesy Karlovy Vary a Mariánské Lázně o celkové výměře asi 9 tis. ha.
Zákonem č. 61/1951 Sb., jímž se zrušují oprávnění civilních techniků a
inženýrské komory, byla zrušena lesní společenstva, která prováděla odbornou
správu drobných lesů bez lesního hospodáře.
Vládním nařízením č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, byly zestátněny
lesy družstev a jiných útvarů, čímž celková rozloha státních lesů dosáhla
výměry 2 574 tis. ha.
Tím se vlastně uzavřel cyklus zestátňovacích zákonných předpisů, zahájený již
v roce 1918 a pokračující po roce 1945 a zejména po Únoru 1948.
Po roce 1989 nastala postupná privatizace a restituce zestátněného majetku i na úseku
vlastnických vztahů k půdě. Byl vydán zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Po jeho
čtyřnásobné novelizaci (č. 42/1992 Sb., č. 93/1992 Sb., č. 39/1993 Sb. a č.
183/1993 Sb.) vyšla pod č. 195/1993 Sb. jeho republikace, která byla novelizována pod
č. 131/1994 Sb.
Tímto zákonem je blokováno nakládání s majetkem, jehož původními vlastníky
byly církve, náboženské řády a kongregace. Kromě toho byl vydán zákon č.
243/1992 Sb., jímž se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991
Sb.
Zákonem č. 172/1991, o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví
obcí, se upravuje i navrácení obecních a městských lesů s výjimkou lesů
v národních parcích.
Až do roku 1918 připouštěly některé druhy držeb dvojí výklad (např. mezi držbou
církevní a nadační nebo obecní), a proto docházelo při statistických šetřeních
k rozdílnému zařazení majetků, což vedlo ke značným rozdílům
v publikovaných údajích.
Vysvětlivky:
Státní lesy
lesy v majetku státu, jejichž správa je svěřena
různým organizacím
Lesy obecní a samosprávní
zahrnují lesy obcí, měst a svazků územní samosprávy.
Patřily k nim i majetky zemí a okresů. Byly většinou zestátněny zákonem č.
279/1949 a vládním nařízením č. 90/1950 Sb. Obcím byly navráceny zákonem č.
172/1991 Sb.
Lesy církevní
byly za Rakouska-Uherska považovány z právního
hlediska za soukromé. Pokud tyto majetky církevních úřadů, prebend, řádů,
kostelů, far a církevních obcí nepřešly do státní držby podle zákona č.
215/1919 Sb. a zejména podle zákona č. 142/1947 Sb., byly zestátněny zákonem č.
16/1948 Sb., nebo byly tehdy ojediněle přiděleny svazkům územní samosprávy, nebo
lesním družstvům. O způsobu restituce tohoto majetku nebylo dosud rozhodnuto.
Lesy společenstevní
byly obhospodařovány společně singularisty. Singulární
majetek byl zbytkem původní rodové organizace vlastnictví k půdě. Vyvinul se
(na Moravě) podobně jako pozdější obecní statek (občina; v Čechách). Majetek
singularistů se odvozoval z ustanovení císařského patentu č. 130/1853 ř. z. o
vyvázání a výkupu služebností. Podle § 31 tohoto zákona se měly lesy jako
náhrada za oprávnění služebností odstupovat obcím nebo “veškerenstvu
oprávněných” (singularistů), nikoliv však jednotlivým osobám. Tak vzniklo na
Moravě 188 singulárních majetků o výměře 16 336 ha. Singulární lesy byly zrušeny
prováděním zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě. Současná legislativa
navrácení těchto majetků neřeší.
Lesy lesních družstev
vznikly podle zákona č. 70/1873 ř. z. z majetku osob
fyzických a později i právnických (obcí). Jejich rozloha začala stoupat již od roku
1900. Za první republiky se lesní družstva tvořila převážně přídělem lesů
z pozemkové reformy. Po roce 1945 vznikala buď přídělem z pozemkových
reforem nebo dobrovolným sdružením ve větší míře tzv. lesní družstva obcí.
Družstevní lesy podle zákona patřily k lesům soukromým. Byly zestátněny
vládní nařízením č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku. Dosud nebyly
navráceny (nezaměňovat s lesy JZD).
Lesy nadační (fondovní)
byly lesy spravované zpravidla dvěma institucemi
(státní, samosprávní nebo církevní). Z hlediska císařského patentu č.
250/1852 ř. z. se pokládaly za lesy soukromé. Byly zrušeny zákonem č. 142/1947 Sb.,
o revizi první pozemkové reformy. Současná legislativa navrácení těchto majetků
neřeší.
Lesy ostatní soukromé
měly do roku 1945 největší výměru. Patřily k nim
lesní majetky všech velikostních kategorií. Do roku 1924 měly buď formu
fideikomisní (svěřeneckou), u které majetek přecházel jen na členy určité rodiny
(aby bylo zabráněno jeho drobení), nebo alidní s možností volného
nakládání. Podle zákona č. 179/1924 Sb. přešly fideikomisy na alidní formu držby.
Zestátnění soukromých lesů proběhlo v závislosti na jejich výměře a
majiteli podle různých zákonných předpisů. Návrat původním majitelům probíhá
podle zákona č. 229/1991 Sb. a jeho novel.
Lesy jednotných zemědělských družstev
(JZD)
začaly vznikat v roce 1949 při socializaci vesnice
z dřívějších lesů soukromníků a singularistů podle zákona o jednotných
zemědělských družstvech č. 69/1949 Sb. V současnosti s vydáním zákona č.
229/1991 Sb. a jeho dalších novel byly postupně vráceny původním majitelům.
Lesy singulární – viz. lesy
společenstevní
Výměra lesů
Zatímco ještě ve 12. stol. se lesní pozemky
v darovacích listinách (např. 1169 král Vladislav) ohraničovaly slovně, ve 13.
stol. se už půda měřila. V roce 1369 byly už vyměřeny lesy na rožmberských
statcích.
Tabulka 2 Historické údaje o výměře lesů
Katastr
(pramen)
Rok fasse
(publikace)
České země
Čechy
Morava
Slezsko
celkem
panské
poddanské
celkem
panské
poddanské
celkem
celkem
ha lesní půdy
Karla VI.
1722
98 298
Karlův (revize)
1746
129 904
Tereziánský (revize)
1749
(1757)
291
133
358 716
58 704
708 555
1 118 861
Dominikální
1750
262 858
280 202
Rustikální
17 344
Josefský
1790
1 329
360
515 280
129 420
1 974 060
Stabilní
1839
1 506 081
597 467
163 181
2 266 729
Stabilní
1850
(1923)
579 846
163 515
Stabilní
(Kořistka, Bernat)
1865
(1885)
1 507 730
555 524
160 554
2 223 808
1875
(1885)
1 474 518
555 524
160 554
2 190 596
Reambulovaný
1896
1 507 325
1900
1 522 049
615 464
1910
1 538 478
623 481
179 031
2 340 990
Pramen: ÚHÚL
Pozn.:
Katastr Karla VI. byl vyhlášen 4. 11. 1721, Tereziánský katastr 1. 11. 1713 (revize
poddanských fassí 1715-29, 1748 kalkulace, 1749 nové přiznání, 1757 konečný
elaborát), Josefský katastr 20. 4. 1785, Stabilní katastr 23. 12. 1817, Reambulovaný
katastr 1896.
Josefský katastr obsahoval náčrtky parcel (roku 1792 se je nepodařilo spojit do
souvislé mapy) a vypočtené výměry v dolnorakouských jitrech. Stabilní katastr,
vyhotovený pomocí měřičských stolů, obsahoval mapy podle obcí v měřítku 1
: 2 880. V Českých zemích byl proveden v letech 1826-1843.
Rozdíl Stabilního katastru proti katastru předchozímu je převážně
v nepřesné technice zpracování Josefského katastru. Reambulovaný katastr pro
rok 1910 stejně jako katastr předchozí nezahrnuje část Vitorazska, Valticko a
Hlučínsko, ale započítává celé Těšínsko v hranicích z roku 1765.
Novější data o vývoji výměry lesů na území
dnešní České republiky pocházejí zprvu ze statistického šetření (publikovaného
v roce 1924). V období do 2. světové války byla upravována bilančně. Od
roku 1950 jsou údaje výsledkem podrobných inventarizací všech lesů, prováděných
státní organizací (dnes Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem) od
začátku šedesátých let každoročně nejdřív jako Permanentní inventarizace lesů
a od roku 1979 jako Souhrnný lesní hospodářský plán (SLHP). V obou případech
byl základem součet údajů platných lesních hospodářských plánů.
Kolísání výměry lesní půdy mezi válkami je možno spojovat s hospodářskou
prosperitou (úbytek o 0,6 % do roku 1930) či s recesí a válečnou situací
(přírůstek o 2,6 % do roku 1945).
Značné zvětšení vykazované výměry lesů po roce 1945 bylo zpočátku výsledkem
zpřesňování evidence drobných lesů o výměře pod 10 ha, po roce 1950 pak
výsledkem zalesňování nevyužívaných zemědělských půd zejména
v pohraničí. K největšímu zvětšení rozlohy lesní půdy došlo
v decenniu po delimitaci půdního fondu, dokončené k 31. 12. 1960, na jejímž
základě bylo navrženo zalesnění 99 tis. ha nelesních půd a většina z nich
byla také zalesněna. V pozdějších letech průměrný roční nárůst výměry
lesů poklesl na desetinu.
Změny rozlohy lesní půdy nejsou totožné s údaji o výměře zalesňovaných
nelesních pozemků, protože souběžně dochází k odlesnění lesních půd pro
těžbu surovin a výstavbu.
Tabulka 3 Historické údaje o lesnatosti území
Rok
1790
1865
1910
1990
Lesnatost
%
25,0
28,0
30,0
33,5
Pramen: Auerhan 1924, ÚHÚL
V roce 2000 byla lesnatost v ČR podle výměry
parcel kultury les vedených v Katastru nemovitostí 33,44 %.
Výměra lesní půdy na jednoho obyvatele se na území ČR před 2. světovou válkou
pohybovala mezi 0,22 až 0,23 ha, v roce 1950 byla (v důsledku úbytku počtu
obyvatelstva) 0,27 ha a dnes činí 0,25 ha.
Obnova lesa a zalesňování
Zemědělská půda byla původně získávána
žďářením lesů a užitkové dříví zprvu toulavou sečí, při čemž byla obnova
ponechána přírodě. Nárosty byly často ničeny pastvou, proto bylo od XIV. stol.
zaváděno pasečení. Přístupné lesy kolem sídlišť, kde bylo nejvíce žádáno
palivo, se měnily na pařeziny. Poté, co se zmenšila plocha nedotčených lesů, jež
byly zdrojem dříví stavebního, bylo zaváděno dvou a vícesečné hospodářství
s ponecháním výstavků (první zmínka o výstavcích je už v pardubickém
urbáři k roku 1494, pardubická instrukce z roku 1563 pak nařizuje
vyčištění pasek od klestu kvůli obnově). Z přirozené obnovy vznikaly
mezernaté porosty a přičítá se jí např. i tehdejší redukce zastoupení dubu. Asi
kolem roku 1430 začala být používána umělá obnova síjí. Z dosazování mezer
po síji se vyvinula umělá obnova sadbou.
Tabulka 4 Plocha lesních školek a produkce
sazenic
Období
1946-50
1951-55
1956-60
1961-65
1966-70
1971-75
1976-80
1981-85
1986-90
Plocha školek, ha
1788
1980
2514
2703
2481
2095
1897
1931
2015
Roční produkce sazenic tis.
ks/ha
180
248
219
151
114
85
88
98
107
Pramen: MZe
Porostní výchova
Výchova lesních porostů byla motivována snahou o
zvětšení jejich stability, usměrnění druhové skladby a posléze i zlepšení
kvality dřeva a zvýšení přírůstu.
Návod na “průběr přehouštlých huštin” u nás publikoval už v roce 1581
Noe Meurer. Probírky se už tehdy prováděly např. v lesích Obecnice u
Příbrami. Čistění lesů a prořezávky na Brandýském panství roku 1650 byly
přikazovány hlavně kvůli zvěři. V roce 1793 začal lesmistr Blahetka
s vyvětvováním.
Těžba dříví
V historických dobách byla provedená těžba
kompromisem mezi požadavky průmyslu, stavebnictví a potřebou palivového dříví a
mezi tlakem státu na zachování lesů. Mezi lety 1793 až 1848 se udává celková
roční těžba v Čechách mezi 2 až 2,5 mil. sáhů s kůrou (1 sáh = 1,8947
m3), na Moravě 1,2 mil. a ve Slezsku 0,3 – 0,4 mil. sáhů, co je tedy
celkem asi 6,6 až 7,8 mil. m3. V letech 1839 až 1848 se celková těžba
v Českých zemích pohybovala kolem 8,1 mil. m3. Podle údajů
stabilního katastru k roku 1847 bylo v Čechách 90 % vytěženého dříví
užito jako palivo. V letech 1875 až 1890 palivo tvořilo v Čechách a na
Moravě přibližně 60 – 70 % celkové těžby. V roce 1910 to už bylo na Moravě
45 a v Čechách jen 31 %.
V roce 1890 (dle Ottova slovníku naučného) činila mýtní těžba
v Čechách 21 700 ha vysokého lesa, z toho 18 % na malých statcích. Ze
zbytku bylo obnoveno 1 800 ha přirozeným zmlazením a 16 000 ha tvořily holé seče.
Výdaje na zalesnění (Schindler) činily 680 000 zlatých, tj. 18 – 25 zlatých na
jeden hektar.
Ještě koncem 19. stol. byla pro výrobu papíru dřevovina považována za náhradní
surovinu; její produkce činila 4 780 tun.
Tabulka 5 Historické údaje o těžbách
Pramen
Rok
České země
Čechy
Morava
Slezsko
Celkem
užitkové
palivo
celkem
užitkové
palivo
celkem
užitkové
palivo
celkem
tis. m3 s.k.
Kazimour 1933
1793
4 101,5
Stabilní katastr
1839
2 333,5
686,2
Schnabel
1848
5 073,3
8 093,1
Stabilní
katastr
1847
363,8
3 274,2
3 638,0
1875
1 732,5
2 729,2
4 461,8
1890
34 %
61 %
Reambu-
lovaný katastr
1900
3 241,8
1 821,1
5 063,0
1 301,0
1 143,9
2 444,9
1910
3 242,7
1 454,9
4 697,6
1 390,4
1 129,1
2 519,5
753,9
362,2
1 116,1
8 333,2
Pramen: Nožička J.: Přehled vývoje našich lesů, SZN,
Praha, 1957.
V poválečném období měly těžby výrazně
stoupající trend až do osmdesátých let (1961 – 8,5 mil.; 1970 – 10,1 mil., 1980
– 13,6 mil. m3 b. k.). V letech 1987 – 89 došlo k mírnému
poklesu, v roce 1992 k propadu až na úroveň šedesátých let.
Pro porovnání uvádíme i vývoj průměrného mýtního
přírůstu
Tabulka 6 Vývoj průměrného mýtného
přírůstu v mil.m3 b.k.
PMP
Rok
1880
1890
1900
1910
1920
1930
1950
1960
1970
1980
1990
tis.
m3 b.k.
Celkem
6,9
6,4
7,2
7,3
7,0
7,4
7,5
6,6
8,2
9,5
9,4
Pramen: ÚHÚL
Vývoj mechanizace těžby ukazuje i spotřeba pracovní
doby na vytěžení 1 m3.
Tabulka 7 Spotřeba pracovní doby na výrobu 1 m3
surového dříví
Rok
1955
1960
1966
1970
1975
1980
1985
1990
Hodin
6,10
5,96
6,04
4,86
2,98
2,27
2,12
2,10
Pramen: MZe
Dřevinná skladba
V období staršího atlantika (5500-4000 př. Kr.)
ustupuje na našem území borovice a další dřeviny z boreální periody a
šíří se smíšené doubravy, smrk a buk. V mladším atlantiku (4000-2500 př.
Kr. se dále šíří smrk a přibývá buk. Začíná kolonizace s klučením a
pastvou, prořeďující lesy. V subboreální periodě mezi lety 2500-500 př. Kr.
začíná ustupovat smrk a smíšené doubravy a nastupuje buk a jedle. Na Šumavě
převažuje smrk, v Jizerských horách nad nadmořskou výškou 750 m tvoří smrk
už jen třetinu zastoupených dřevin. Ve starším atlantiku (500 př. Kr. – 1300 n.
l.) jsou v pahorkatinách lesy smíšené z buku a jedle, ve vyšších
polohách nadále převažuje smrk.
Celková dřevinná skladba byla ovlivňována už ve 14. století osidlováním vhodných
oblastí, tj. doubrav, borů, olšin, lipí a březin. V první polovině 16. stol.
byly činěny pokusy o introdukci cizokrajných dřevin (kaštanovník setý). Lékař
císaře Maxmiliána II. Petr Ondřej Mathiolli k nám koncem 16. stol. údajně
uvedl maďál. K roku 1671 je doklad o modřínu na Třeboňsku. V Balbínových
Miscelaniích jsou mezi obvyklými dřevinami českých lesů uváděny tis a platan,
modřín je považován za dřevinu vzácnější.
O upřednostňování některých dřevin v průběhu 19. stol. se už koncem toho
století mluví jako o mániích (borová, pak smrková) a poukazuje se na to, že se
vlastníci nedokázali poučit ze škod hmyzem a větrem, k nimž
v monokulturách docházelo.
Už po polovině 19. stol. je obecně doporučován “les nejdokonaleji míchaný porosty
půdu chránící”. Výsledkem úsilí o zlepšení druhové skladby našich lesů je
zvětšení podílu listnatých dřevin mezi lety 1950 a 2000 na téměř dvojnásobek.
Tabulka 8 Vývoj dřevinné skladby v %
Dřeviny
1950
1970
1980
1990
jehličnaté
84,5
79,7
79,2
77,6
listnaté
12,9
19,6
20,0
20,8
skutečná holina
2,6
0,7
0,8
1,6
Pramen: ÚHÚL
Péče o lesy
Lidská sídla byla dlouho jen v příhodných
nížinách na úrodných spraších a černozemích (v 7. století se v Čechách
osídlení soustřeďovalo v okruhu přibližně 75 km kolem Řípu) a původní lesy
ve vyšších polohách nebyly příliš ovlivněny. Teprve za Přemysla Otakara I.
začaly být v souvislosti s kolonizací dosud málo osídlených území
mýceny panské lesy a také Pomezní hvozd, v němž bylo do té doby zakázáno
zakládat vesnice (přesto byly kolem roku 1152 mýceny lesy na Chebsku).
Jedno z prvních opatření na ochranu lesů je obsaženo v Právu českém
knížete Konráda Oty ze sněmu v Sadské z roku 1189. První pokus o
soustavnější ochranu lesů byl v osnově zemského zákoníku Majestas Carolina
z roku 1348 (pod trestem ztráty pravé ruky zákaz těžby v královských
lesích mimo souše a vývraty, za zapálení lesa trest upálení, zvlášť byla
zdůrazněna ochrana lesů mezi Kadaní a Mostem). Zákoník však roku 1355 zemský sněm
nepřijal. 15. 5. 1379 byl vydán lesní řád pro lesy Chebska, podle něhož mj. nikdo
nesměl v lese kácet bez svolení lesníka.
Služební povinnosti lesníků byly popsány např. v horních privilegiích 1518,
1528-1529 a 1541-1546. Z roku 1557 je známa kritika usazování cizích lesmistrů
v Čechách a požadavek, aby lesmistři znali místní lesy. První instrukce pro
lovčí na korunních statcích byly vydány 1555 (pro Petra Šatného) a 1559
(severozápadní Čechy). Zajímavé je nařízení lovčím v komorních lesích
z roku 1568, podle kterého se jim ukládalo poskytovat poddaným dříví, aby si
nezničili své lesy.
Koncem 15. stol. začaly vrchnosti kvůli nedostatku dříví omezovat právo bezplatného
kácení dříví pro doly (do té doby si doly mohly brát ve svém okolí dříví podle
potřeby).
Frýdlantská instrukce pro valdštejnské statky z roku 1628 nařizovala, aby
dříví vykazoval fořtmistr s hejtmanem a aby byl dodržován těžební postup “a ne
jeden provázek tu a druhý prostřed lesa, an skrze takovou neprozřetelnost, kdy les se
vprostředku otevře, větrové velikou škodu činí”.
12. 3. 1733 Karel VI. oznámil v reskriptu brněnskému královskému úřadu, že se
dozvěděl o hrozícím nedostatku dříví a chce mu zabránit vydáním lesního řádu
pro české země (už v roce 1712 bylo ale vyžadováno k exportu dříví
povolení). Ačkoliv byla mezi lesmistry a hejtmany uskutečněna rozsáhlá anketa,
k vydání nedošlo. 21. 7. 1753 nařídila Marie Terezie reskriptem úspory dříví
a současně přípravu návrhů zemských lesních řádů. 5. 5. 1754 byl vydán
Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém
se týkající, a dozor nad jeho dodržováním byl svěřen krajským úřadům. Tento
řád mj. ukládal komisionelní přezkoušení mladých lesníků a odnětí
dispozičního práva nedbalým majitelům lesů (komora měla ustavit na majitelův
náklad lesní zaměstnance, kteří by zavedli řádné hospodaření). Moravský lesní
řád byl vydán 23. 11. 1765, slezský 20. 3. 1756. Prvním lesním zákonem byl u nás
patent č. 250 ř. z. ze 3. 12. 1852. Vydání prováděcích zákonů bylo ale přesunuto
na jednotlivé země.
Hospodářská úprava lesů
Hospodářská úprava lesů byla zaměřena na plnění
společenských požadavků, jimiž byla zprvu nepřetržitá a vyrovnaná produkce
dříví a maximální výnos. To vyžadovalo nahradit živelnou těžbu vhodnějším
hospodářským systémem.
O polaření existují první zmínky ze začátku 16. stol. (r. 1506). Ve 30. letech 18.
stol bylo velmi propagováno Krištofem Liebichem. Lesy města Písku měly za léta
1862-88 na 926,08 ha lesů z polaření příjem 67 873,70 zlatých, tj. 24,79
zlatých na 1 ha.
Od roku 1795 byla zaváděna staťová soustava (Jiří Ludvík Hartig, u nás Oppl),
z níž vznikaly stejnověké kmenoviny. Lánovou soustavu zaváděl J. Cotta od roku
1804. Kamerální taxační soustava z roku 1788 byla převzata i do předpisů pro
státní lesy z roku 1856.
Velcí vlastníci lesů (soukromí, ale i stát) si začali zadávat zpracování lesních
hospodářských plánů. Podle dochovaných pramenů měly u nás vypracovány první
LHP: panství Chýnov u Tábora (1739), klášterní statek Tvořihráz u Znojma
(1741), jesenické lesy (1743), Přísečnice u Chomutova (1745) atd. Na začátku
19. století byly zařízeny všechny státní lesy, některé už podruhé.
Nejstarší tradici měla zařizovací služba schwarzenberská (od roku 1852) a
liechtensteinská, vytvořené v polovině 19. století.
Mezi zařizovací služby vlastnické patřily také: colloredo-mannsfeldská taxace
Zbiroh (45 tis. ha), taxace olomouckého arcibiskupství Kroměříž (42 tis. ha),
fürstenberská taxace Křivoklát (32 tis. ha), czerninská taxace Jindřichův Hradec
(19 tis. ha), buquoyská taxace Nové Hrady (21 tis. ha), taxace arcibiskupství Vratislav
(32 tis. ha), taxace těšínského knížectví (55 tis. ha) a další, které pak v
letech 1920 až 1948 pod vlivem politických a hospodářských změn na území našeho
státu postupně zanikaly.
Státní zájem na stabilitě lesů se promítl do zavádění povinnosti hospodařit
podle lesních hospodářských plánů. I když rakouský lesní zákon č. 250/1852
říšského zákoníku například obsahoval zákaz pustošení lesů a nařizoval
povinné zalesňování vykácených ploch, zavedení lesních hospodářských plánů
bylo ponecháno na zákonech zemských. Uherský zákonný článek XXXI/1879 již
předpisoval vyhotovování LHP pro státní, obecní a společenské lesy. V Čechách
nařizoval hospodařit podle LHP teprve zákon č. 11/1893 českého zemského
zákoníku o dohledu nad obecními lesy. Přitom obce, mající lesní majetek o výměře
nižší než 50 ha, který byl v řádném stavu, mohly být této povinnosti
zproštěny, ale musely užívat alespoň zjednodušených programů hospodaření.
Tabulka 9 Vývoj hospodářské úpravy lesů
Rok
1850
1880
1890
1900
1910
1920
1930
1940
1950
1960
1970
% lesní půdy
Povinnost
hospodařit podle LHP
3,0
33,2
35,5
46,7
48,9
72,0
80,6
?
90,2
100,0
100,0
Skutečně
zařízeno
55,0
64,9
77,6
72,5
72,8
74,5
76,9
78,2
90,2
97,4
100,0
Pramen: ÚHÚL
Kategorie lesa
Jedním z prvních pokusů o kategorizaci lesů podle
jejich převažujících funkcí bylo rozlišení podle patentu č. 250/1852 ř.z. na lesy
hospodářské, ve kterých byla hlavním cílem produkce dříví, a lesy ochranné a
chráněné, ve kterých byl volen způsob hospodaření se zřetelem na ochranu lesní
půdy, cenných přírodních nebo umělých výtvorů či přírodních společenstev.
Vývoj chápání funkčního poslání lesů lze ilustrovat popisem změn jejich
kategorizace v poválečné legislativě.
Inventarizace lesů 1960 ještě uvádí následující hospodářské skupiny:
A - les vysokokmenný s obmýtní dobou 80, 90-100,
110-120 a 120+,
B - les výmladkový,
C - les s omezenou úpravou výnosu,
D – les bez úpravy výnosu,
a lesy nezařízené.
Tabulka 10 Vývoj hospodářských skupin
v českých krajích ČSR podle Inventarizace 1960
Hospodářská skupina/obmýtí
Rok
1940
1950
1960
ha porostní půdy
A – do 80
369
708
126
003
2
103
90 - 100
1
249 722
1
574 645
1
741 222
110 - 120
121
482
198
961
245
549
120 +
7
859
2
163
B
76
777
70
609
79
338
C
10
825
16
446
266
549
D
32
282
56
492
64
483
nezařízeno
594
998
418
334
64
409
celkem
2
463 653
2
463 653
2
463 653
Pramen: ÚHÚL
Prodloužení obmýtí a zvětšování výměry lesů
s omezenou úpravou (přibližně dnešní lesy zvláštního určení) nebo bez
úpravy výnosu (přibližně dnešní lesy ochranné) ukazují jak les přestával být
považován především za zdroj dřeva (ačkoliv tento přístup dosud přetrvával
v terminologii) a jak rychle rostl důraz kladený na jeho další funkce.
Tabulka 11 Vývoj obmýtí v letech
Rok
1920
1930
1940
1950
1960
1970
1980
1990
Průměrné obmýtí
93,4
92,5
95,4
101,1
101,2
102,6
108,1
112,4
Pramen: ÚHÚL
V lesním zákoně č. 166/1960 Sb. a příslušné
vyhlášce č. 17/1961 Sb. dřevoprodukční hledisko terminologicky zůstalo, ale lesy
už byly zařazovány podle hospodářského určení (převažující funkce lesa) do
hospodářských skupin lesů hospodářských (výnosových) a lesů zvláštního
významu nebo určení (účelových).
Lesy hospodářské byly definovány jako lesy, jejichž hlavním posláním je
maximální a trvalá produkce jakostní dřevní hmoty při současném zachování
ochranných a společenských funkcí lesa. Tato definice již zahrnuje hlavní
principy dnes zahrnované do pojmu trvale udržitelného hospodaření. V lesích
zvláštního významu nebo určení převažovaly ostatní užitečné funkce lesa, nebo
se s posláním produkce dřeva alespoň vyrovnávaly, a způsoby hospodaření
v nich musely zabezpečovat plnění jejich zvláštního poslání.
Lesy účelové se z hlediska těžební úpravy dělily do dvou skupin,
z nichž v první bylo možno plánovat normální těžby do výše
těžebních ukazatelů, ve druhé pak do výše těžebních možností. Lesy účelové
skupiny I byly vymezeny předpisy nebo úředními rozhodnutími. Lesy účelové skupiny
II byly vymezovány převážně na základě přírodních a růstových podmínek
jednotlivých lesních částí (podrobné členění je uvedeno ve Zprávě o stavu lesů
a lesního hospodářství ČR k 31. 12. 1999).
Úprava znamenala další zvětšení výměry lesů, v nich byl úředně potvrzen
vyšší význam jejich dalších funkcí a omezeno využívání jejich dřevoprodukční
funkce.
Tabulka 12 Hospodářské určení lesa
v českých krajích podle Inventarizace 1970 v ha
hospodářské
lesy
účelové lesy
I.
účelové lesy
II.
Z
2 029 217
183 430
304 675
49 986
Pramen: ÚHÚL
Podle vyhlášky MLVH ČSR č. 13/1978 Sb., o kategorizaci
lesů, způsobech hospodaření a lesním hospodářském plánování se vyhlašovaly
kategorie lesů v dnešním slova smyslu.
Subkategorie 3e tohoto členění (lesy zvláštního určení postihované exhalacemi
tak, že vyžadují odlišný způsob hospodaření), kam byly zařazovány lesy
v pásmech ohrožení A, B a C, vybočila z původní strategie, protože byla
vytvářena podle intenzity dočasných exogenních vlivů a nikoliv podle funkcí lesa.
Tím byl celkový obraz funkčního potenciálu lesů zkreslen. Proto byla tato koncepce
opuštěna a lesy jsou podle zákona o lesích č. 289/1995 Sb. opět zařazovány pouze
podle jejich převažující funkce. Poměr mezi kategoriemi je nyní téměř totožný
s tím, který byl v roce 1980.
V zákoně č. 289/1995 Sb. byly provedeny v kategorizaci lesů i některé další
změny.
Tabulka 13 Vývoj kategorizace lesů na území ČR
v %
Rok
Kategorie lesů v % výměry lesů
Lesy hospodářské
Lesy ochranné a chráněné
1850
100,0
-
1880
99,7
0,3
1900
99,5
0,5
1910
99,5
0,5
1920
99,5
0,5
Lesy hospodářské
Lesy zvláštního určení
1930
99,0
1,0
Lesy hospodářské
Lesy chráněné
1950
97,2
2,8
Lesy hospodářské
Lesy účelové (zvl. významu nebo určení)
1960
85,5
2,8
11,7
1970
81,0
11,9
7,1
Lesy hospodářské
Lesy ochranné
Lesy zvláštního určení
1980
78,2
4,0
17,8
1990
58,4
2,5
39,1
Pramen: ÚHÚL
K roku 1900 se udává že 3,8 % výměry lesní půdy
bylo obhospodařováno výběrným způsobem, v roce 1930 to bylo jen 1,2 % (z toho
0,1 v pařezinách v převodu).
Tabulka 14 Podíl lesa nízkého a středního
z celkové výměry lesů
Rok
1875
1900
1910
1920
1930
1950
1960
1970
1980
1990
%
4,6
6,7
5,7
6,4
6,3
3,2
3,2
2,7
1,2
0,3
Pramen: ÚHÚL
Myslivost
Právo lovu bylo původně svobodné, od doby poddanství
náleželo výhradní právo lovu panovníkovi a šlechtě na jejích pozemcích. Právo
myslivosti české šlechty je uvedeno jak ve zřízení království českého
z roku 1500, tak v obnoveném zřízení zemském z roku 1627.
Lovy jsou často zmiňovány už od doby knížete Bořivoje a mezi župními úředníky
byl i lovčí. Královský lovčí byl mezi prvními hodnostáři státu.
Královský hvozd byl udržován především v zájmu myslivosti. Velmi brzy byly
také zakládány obory. Jedna z prvních královských obor byla v Ovenci u
Prahy a na příkopech a valech Pražského hradu. Jakub Krčín měl u Luptáče oboru o
obvodu 2 míle. První bažantnice byla zřízena ve 13. stol. u Králova Dvora.
Jedním z prvních známých nařízení panovníka, která se týkala myslivosti, je
nařízení krále Otakara, který přikázal (poté co se objevili vlci roku 1236 až u
Pražského hradu) dělat u každé vsi “jámy na vlky”. Vlci se velmi rozmnožili
opět po třicetileté válce. Koncem 18. stol. prakticky vymizeli. Poslední medvěd
v Krkonoších byl zastřelen roku 1726, na Šumavě r. 1860.
Typickou, pro někdejší přístup k myslivosti a lesu, je královská instrukce
Janu z Vřesovic z roku 1599, která požaduje, aby lesy nebyly
“bezpotřebně” mýceny, a byl tak zachován prostor pro zvěř. V řádu o
myslivosti z 28. 2. 1786 je naopak zakotvena ochrana pozemků a plodin před zvěří a
náhrada škod jí způsobených.
V roce 1573 zemský sněm přijal zákaz lovu pernaté zvěře na jaře a zákaz lovu
bez svolení majitele pozemků. V roce 1575 byl vydán zákaz lovu do pastí a zákaz
chození po lese se zbraní s výjimkou profesionálních myslivců. Za pytláctví
mohl být až do konce 18. stol. udělen trest smrti. Od roku 1803 mohlo být trestáno 6
měsíci až pěti lety zostřeného žaláře.
V roce 1808 byl vydán zákaz lovu v neděli. Roku 1849 byly zrušeny honební
roboty a provozování myslivosti povoleno majitelům na souvislých pozemcích od
celkové výměry 115 ha. Při tom obce mohly toto právo pronajímat nebo mít na
myslivost vlastního “znalce”.
V roce 1889 bylo v Čechách uloveno 1 110 939 kusů zvěře užitkové (z toho
např. 2 886 kusů vysoké, 2 204 kusů daňčí, 939 kusů černé, 11 795 srnčí,
471 799 zajíců a 499 220 koroptví) a 67 584 kusů zvěře škodné (z toho 306 vyder)
v celkové ceně 1 031 000 zlatých.
Tabulka 15 Počet ulovených kusů spárkaté
zvěře
Rok
Jelen
Srnec
Daněk
Muflon
Černá zvěř
1858
1028
5679
1496
486
1925
1960
23052
1271
50
161
1935
4468
49070
1662
106
442
1948
2703
30450
463
157
167
1955
3187
39447
744
215
1165
1965
9468
57100
1163
704
2837
1975
9180
107776
1539
2547
11763
1985
16077
87292
3063
4914
36048
1990
20849
86757
5044
7580
55812
Pramen: MZe
Škody na lesích
V letech 1112 a 1334 jsou zaznamenány velké sněhové
polomy na Krušných horách, 1561 na Vimpersku, 1700 na Jáchymovsku, 1714 na
Děčínsku, 1749 zhoubná vichřice v Čechách i na Moravě. Velké požáry
(umožněné suchem) vznikly v letech 1473, 1525, 1538, 1615, 1651 u Plané nad
Lužnicí, 1675 u Lipníku n. B., 1697 na Nejdecku. K roku 1741 se uvádí
rozmnožení “červů” v mikulovských lesích.
Podrobnější údaje o škodách v lesích na území dnešní ČR jsou známy až
ze 20. stol. Předtím byly zaznamenány pouze škody katastrofického rozsahu (4. – 7.
12. 1786 polom neznámého objemu, v roce 1833 – 4,2 mil., 1868 6 mil. a 1870 4
mil. m3 polomového dříví (Šumava), po roce 1870 bylo vytěženo cca 5 mil.
kůrovcových souší a k roku 1893 se uvádí 8 500 m3 zničených
lavinami; škody lavinami ve výši 10 tis. m3 se uvádějí ještě
v roce 1920). Rozsáhlé škody způsobila mniška v letech 1837-1838 a
1853-1858. Do roku 1862 a po vichřicích v letech 1868-1870 pak došlo ke
kůrovcovým kalamitám.
K největším škodám abiotickými činiteli ve 20. stol. před rokem 1990 došlo
v letech 1916 (vítr 388 tis. a sníh v dubnu 916 tis. m3), 1925
(vítr 1 213 tis. m3), 1929 (vítr 3 016 tis. m3), 1930 (sníh 4 712
tis. m3), 1939 (1 756 tis. m3), 1955 (vítr 2 035 tis. m3),
1967 (vítr 1 221 tis. m3, sníh 1 121 tis. m3), 1976 (vítr 2 338
tis. m3, sníh 105 tis. m3) a 1979 (sníh 4 854 tis. m3).
Mezi lety 1980 a 1990 byly vykazovány živelní škody mezi 2,9 až 4,8 mil. m3
ročně (v roce 1984 ale 8,5 a v roce 1990 7,6 mil. m3). Škody
způsobené mniškou v letech 1920-1925 se odhadují na 20,2 mil. m3,
kůrovcové škody za roky 1940-1954 na 9,3 mil. m3.
Tabulka 16 Historické údaje o škodách
způsobených hlavními škodlivými činiteli v tis. m3
Příčina
Desetiletí
1900-09
1910-19
1920-29
1930-39
1940-49
1950-59
1960-69
1970-79
1980-89
tis. m3
vítr
1
131
1
286
5
240
1
397
1
252
2
413
3
533
4
308
43 215
sníh
1
448
1
675
542
8
149
326
947
3
742
6
463
mniška
980
-
20
240
52
-
-
-
-
-
kůrovec
800
*
1
300
71
5
300
3
591
1
230
*
7
355
imise
-
-
-
-
-
-
-
*
6
559
ostatní
-
-
-
-
-
-
-
-
5
400
Pramen: ÚHUL, VÚLHM
Pozn.:
Od roku 1950 byly údaje uváděny v LHE, jejíž struktura i věrohodnost se
měnila.
* Údaj není znám.
Výzkum
Lesnický výzkum se vyvinul z jednoduchých pokusů
praktických lesníků. V 1. polovině 19. stol. už byla založena řada systematických
pokusů. V r. 1887 v Čechách (Praha) a 1888 na Moravě (Brno) byly zřízeny
skrovně vybavené zemské lesnické výzkumné stanice. 31. 11. 1921 byl zřízen Ústav
ochrany lesů, 1922 Ústav lesní biochemie v Praze, 1923 v Brně Ústav lesnické
ekonomie a Ústav pro pěstování lesů a lesní biologii. Ústav pro těžbu lesní a
lesnickou technologii byl zřízen 1924 na Slovensku. 1933 byl zřízen v Praze
Ústav pro lesnickou politiku a spravovědu. Společné sídlo pražských ústavů bylo
v Praze – Dejvicích. Od roku 1929 byly členem IUFRO.
Výzkumný ústav lesního hospodářství byl konečným výsledkem organizačních změn
po 2. sv. válce a stěhování v roce 1951. V roce 1959 byl k němu
připojen dosud samostatný Výzkumný ústav pro lesnickou zoologii a myslivost a vznikl
dnešní Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti.
Vzdělávání a školství
Lesnictví jako samostatný obor popsal H. C. Carlowitz
(1645-1714) v díle Silvicultura oekonomica. První systém lesnických věd
publikoval A. C. Moser v roce 1745. Roku 1600 Jakub Menšík z Menštejna ve
spise “O mezech, hranicích, saudu a rozepři mezní i příslušenství jich
v království českém” popisuje poprvé vlastnosti a stanovištní požadavky
dřevin (z hlediska jejich použití jako hraničních).
Povědomí o tom, že v lesích by měli hospodařit vzdělaní lesníci plyne např.
ze zprávy královské komoře z roku 1609, kde se zpustošenost hlubockých lesů
zdůvodňuje tím, že tam nebyl lesmistr.
Roku 1687 sepsal polesný Jiří Vála (panství radnické) “Poučení o lese,
povinnostech polesenských a jeho spomocníků”, což je první český lesnický spis
(zůstal v rukopise).
Snad první česká knížka o lesnictví nadlesního Františka Duška byla vydána roku
1800 nákladem “veleslavné Cís. král. hospodářské společnosti”.
O vydání Prostonárodního návodu ku pěstění lesů dle Birmansana na svůj náklad
rozhodl Spolek lesníků českých 5. září 1848.
V r. 1849.vytiskla C. k. dvorní knihtiskárna synů Bohumila Hase “Umění
lesní podle Jiřího Ludwiga Hartyga nejvyššího řiditele lesního
v královských pruských zemích, královského raddy pruské říše, a auda
mnohých německých a francauských učených společností a jiných nejvýbornějších
spisovatelů složené, s lesnictvím vlastenským dle vlastní zkušenosti srovnanéa vlastním nákladem vydané od Wilíma Wěnceslava Hawelky, lesního úředníka
opočenského, a c. k. lesního examinátora v královéhradeckém kraji;
prohlédnuté, rozmnožené a nově vydané od Jana Jiřího Ruksbaumra, vrchního
řiditele lesů na panství plaském, c. k. lesního examinátora v kraji
plzeňském, král. česk. přísežního zeměměřiče a dopisujícího člena více
učených společností”.
Původní vydání této české příručky vyšlo roku 1823 na popud důstojného pána
dr. Jozefa Liboslava Zieglera, profesora bohomluvectví v Králové Hradci. Hawelka
německou Hartygovu knihu “předělal” a Ziegler ji přeložil do češtiny, ale
“umělecké přiodění a vejznamy lesovním a myslivcům obyčejné a vlastní
v knihu uvedl” Hawelka, “štítě se vší nemírné a nesrozumitelné novoty.”
“Aspoň jsem zauplna přesvědčen, že jsem kaukole nerozsýval”, končí svou
předmluvu.
Poměrně obsáhlá kniha začíná Obrazem dokonalého lesovního, jenž ukazuje
tehdejší požadavky na kvalifikaci odborného lesníka. Kromě tělesné zdatnosti,
mravnosti a inteligence byla požadována: (1) gramotnost, (2) znalost počítání,
základů zeměměřičství a hmotoměřičství; dále měl lesník znát (3) lesní
umění a (4) přirozenost a hmotné předměty v něm, (5) rozdíly země (kde –
půda a poloha - které dřevo jak roste), (6) vlastnosti dřevnatých rostlin, (7)
rozdíly přirozenosti dřeva, (8) jak se dřeviny rozmáhají, prostředky kterými se
lesu pomáhá a jeho stav se opraviti může, (9) co lesinám škodí, aby je mohl
ochránit, (10) jednoduché lesní taxace, aby dokázal odhadnout zásobu na určitém
místě, (11) všechny užitečné věci o lesním hospodářství, jak by se lesních
plodin užíti dalo, (12) znalost lesních aučtů, (13) povědomost o lesním
vlastnictví, lesních služebnostech a mocnářově právu vrchního dohlížení lesům.
Mimoto musel být myslivcem a znát (14) přirozenosti zvířat užitečných i
škodlivých, (15) na honbu potřebné zbraně, nástroje a zvířata, jak aspoň psy
cvičit, jak zhotovovat tenata a sítě, (16) různé způsoby lovu a (17) ochranu honby a
lovčí právo opatrovati. Méně nesmíme a více nemůžeme chtít, konstatuje autor.
První lesnické školy, které na našem území vznikaly již v 18. stol., byly
německé. Jednou z prvních byla Forstschule na Jakuli na buquoyském panství Nové
Hrady, založená v roce 1796.
Na konci 19. stol. existovaly v Čechách střední lesnické školy v Písku a
Bělé pod Bezdězem a na Moravě v Hranicích. V roce 1890 bylo v Čechách 6
státních škol s německou výukou zpracování dřeva, které měly 752 žáků.
V roce 1990 existovaly následující střední lesnické školy:
SLŠ Hranice od roku 1896 jako pokračovatelka německé lesnické školy v Sovinci
(1867), jež navazovala na německou Spolkovou lesnickou školu v Úsově (1852),
jednak české zemské lesnické školy v Jemnici (1907), přeložené do Hranic r.
1921.
SLŠ Písek, založená 1885, původně součást rolnické školy, pak C. a k. Františka
Josefa nadační ústav lesnický.
SLŠ Šluknov od roku 1954 je pokračovatelkou lesnické školy v Bělé pod
Bezdězem (1855-1904) a německé lesnické školy v Zákupech (1904 - 1940)
V Bělé bylo lesnické školství obnoveno r. 1947, 1952 přeneseno do Varnsdorfu
(Střední škola lesního průmyslu) a 1954 do Šluknova.
SLŠ Žlutice založená 1988 reorganizací střední zemědělské ekonomické školy
s tradicí od roku 1927.
SLŠ Trutnov, která se hlásí také k tradici lesnické školy v Bělé pod
Bezdězem. 1895 tam byla dvouletá škola přeměněna na tříletý vyšší lesnický
ústav a pro nedostatek prostoru přemístěna 1904 do Zákup, kde se po vzniku ČSR stala
státní školou, od roku 1922 čtyřletou. Vyučování tam bylo ukončeno roku 1940 a
obnoveno roku 1945 s tím, že od října 1945 byla škola přemístěna do Trutnova.
Před vznikem Československé republiky bylo možno
univerzitní lesnické vzdělání získat jen v zahraničí, zejména ve Vídni.
Lesnictví bylo ale přednášeno i na pražské polytechnice.
Lesnická vysoká škola v Brně (lesnický odbor Vysoké školy zemědělské
zřízené zákonem č. 460/1919 Sb. ze dne 24. 7. 1919) byla otevřena v roce 1920.
Lesnická fakulta VŠZ v Praze navazuje na výuku lesnictví na pražské
polytechnice od r. 1848 a na lesnické oddělení České vysoké školy technické,
které zahájilo činnost 16. 3. 1919. V roce 1920 byla vytvořena Vysoká škola
zemědělská a lesnická. Lesnický odbor byl reorganizován na lesnickou fakultu
v roce 1951. Poslední ročník posluchačů fakulty ukončil studium ve školním
roce 1963/1964. V roce 1991 byla fakulta obnovena.
Vědecký lesnický časopis Lesnictví začal vydávat
v r. 1954 Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství. Je vydáván pod
rozmanitými názvy až dodnes.
Odborný časopis Lesnická práce vychází nepřetržitě od roku 1922 (Československá
matice lesnická v Písku zal. 14. 3. 1932, později nakl. Brázda, Státní
zemědělské nakladatelství, Silva Regina, dnes Lesnická práce s. r. o.).
