Lovectví je součástí myslivosti, která se zabývá druhy a způsoby lovu zvěře, loveckými pravidly, stopařstvím, ošetřováním ulovené zvěře, úpravou a hodnocením loveckých trofejí.
V základu lze druhy lovu rozdělit na
Lov odchytem – Je využíván pro odchyt živé zvěře do pastí (sklopce na kuny a lišky, podražce na ptáky) nebo do jiných vhodných zařízení (ohrádky pro spárkatou zvěř). Takto ulovenou zvěř lze dále dovoleným způsobem usmrtit, nebo využít např. pro zazvěřování jiných honiteb.
Lov odstřelem – je prováděn loveckou palnou zbraní a slouží k ulovení zvěře a jejímu odstranění z populace z důvodu nadpočetnosti, nebo fenotypových vad.
Podle dalších charakteristik lze způsoby lovu rozdělit na:
Společné lovy – jedná se o takové typy lovů, které jsou založené na organizované vzájemné spolupráci většího počtu lovců, honců (osob, které nahánějí, nadhánění, nebo natlačují zvěř na střelce, popř. plní jiné další úkoly) a lovecky upotřebitelných psů.
Tyto společné lovy lze dále dělit dvou kategorií:
Osamělé (individuální) lovy – jde o způsoby lovu, jichž se účastní lovec buďto zcela sám, nebo s loveckým průvodcem – doprovodem. Doprovod je např. zákonem vyžadován při poplatkovém lovu – poplatkový lovec se tak nemůže po honitbě pohybovat sám. Osamělými lovy lze lovit veškerou spárkatou zvěř, ale např. i holuba hřivnáče, a jiné druhy zvěře, u kterých legislativa nestanovuje povinnost lovit je výhradně na společných lovech.
Mezi typy osamělých lovů patří např.
Oba typy lovu (čekanou a šoulačku) spolu lze kombinovat.
Vábení zvěře
Lovci při vlastním prováděním lovu nezřídka používají různé pomůcky v podobě umělých „balabánů“ (maket zvěře) a vábniček, jejichž prostřednictvím lze napodobit zvuky zvěře a využít tak těchto zvuků (v kontextu s etologickými vlastnostmi zvěře) k jejímu přilákání. Typickým příkladem je vábení jelenů evropských za použití tzv. řevnice (vhodně tvarovaná trubka, volský roh, tritónka, cylindr petrolejky). Napodobením hlasu slabšího jelena na řevnici lze v době jelení říje vyprovokovat skutečného jelena, hledajícího domnělého soka, a přivábit jej takto až na vzdálenost několika metrů. Jindy může vábení vyvolávat u zvěře domnění, že se v místě, odkud se zvuky reprodukované vábničkou ozývají, nachází ostatní jedinci příslušného druhu zvěře a místo je tedy bezpečné pro pobyt a sběr potravy (typicky v případě využití kachních vábniček). Vábení lze tak využít jak při osamělých lovech (lov jelena, srnce, siky a dalších), tak i při společných lovech (lov kachen na ranním či večerním tahu).
Vábení vyžaduje výbornou znalost druhů zvukových projevů zvěře a situací za nichž jsou zvěří vydávány, etologii zvěře a značnou míru trpělivosti. Lovy za pomocí vábení, popř. využitím jiných pomůcek sloužících k přilákání zvěře, jsou označovány jako „lovy lestné“ (lovy za využití lsti).
Sokolnictví
Specifickou kategorii tvoří lov s loveckým dravcem (sokolnický způsob lovu), provozovaný v rámci tzv. „sokolnictví“. Jde o velice starý způsob lovu, který vznikl před více než 4000 lety v prostoru střední Asie. Do střední Evropy tento způsob lovu pronikl v průběhu 4. století n. l. a postupně se stal velice oblíbeným zejména u šlechty. Milovníkem sokolnictví byl např. císař římský a král německý Fridrich II. Štaufský (1194 – 1250), který je autorem odborné sokolnické knihy „De natura avium et arte venandi cum avibus“ (O přirozenosti ptáků a umění lovu s ptáky).
Provoz sokolnictví vyžaduje hluboký vztah k loveckým dravcům a zvěři, znalosti biologie a etologie dravců a jejich výcviku k sokolnickému způsobu lovu. K tomuto způsobu lovu jsou využívány různé druhy dravých ptáků, jejichž držení pro tyto účely je přísně legislativně upraveno (mnohdy se jedná o zvláště chráněné druhy živočichů). Jedná se např. o sokoly, jestřáby, rarohy a orly. Sokolnickým způsobem lovu lze lovit např. srnčí zvěř a lišku (orli), zajíce (jestřábi), bažanta (sokoli, rarozi). Některé druhy zvěře mají stanovenou zvláštní dobu lovu pro lov loveckým dravcem (zajíc, bažant).
Sokolnictví bylo v roce 2010 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, především díky své dlouhodobé tradici a současně vysoké úrovni. Jeho představení na českých webových stránkách UNESCO přináší zřejmě nevýstižnější definici sokolnictví – „Sokolnictví je jedním z nejstarších vztahů mezi člověkem a dravcem, které trvá více než 4000 let. Je to tradiční aktivita lovu pomocí cvičených dravých ptáků v přirozeném prostředí. Sokol a jeho kořist se vyvíjeli společně po miliony let jejich vzájemné spoluexistence. Sokol je přizpůsoben k lovu kořisti a kořist vyvinula mnoho způsobů, jak mu uniknout. To vede k fascinujícímu pohledu, když tyto protikladné zájmy spolu vzájemně bojují. Sokolnictví je považováno za hluboce empatickou aktivitu a sokolníci chápou, že jejich dravci i lovená zvěř musí být zachována pro další staletí.“ V této souvislosti uvádíme, že právě sokolnictví bylo tradicí s historicky největším počtem nominací v rámci UNESCO (11 různých zemí, včetně ČR).
V ČR je sokolnická tradice podporována a rozvíjena zejména Klubem sokolníků při ČMMJ, založeným v roce 1967.
Doby lovu především respektují biologické pochody, které se odehrávají v populacích zvěře a jsou tedy stanoveny mimo dobu, kdy např. samice nosí plod v pokročilém stádiu vývoje nebo vychovávají mláďata, která jsou na nich přímo závislá (doba laktace), anebo mimo dobu, kdy má většina samců ještě nevyvinuté paroží (jelen, srnec, daněk) apod. S ohledem na reálné početní stavy některých druhů zvěře, dynamiku jejich populací a nutnost snížení počtů (prase divoké, sika japonský, liška obecná), jsou v současnosti stanoveny takové doby lovu, které nerespektují biologické aspekty anebo je respektují jen v nejnutnějším rozsahu. Při vzniku mimořádné situace může orgán státní správy myslivosti povolit lov mimo dobu lovu (např. pro vědecké účely, nebo v případě výskytu poraněného jedince zvěře apod.).
Existují tak specifické situace, kdy je doba lovu stanovena např. pro lov zvěře odchytem, nebo loveckým dravcem. V případě, že je honitba oborou, mohou v ní být celoročně loveny všechny druhy zvěře, pro které byla obora zřízena tak, aby uživatel obory mohl operativněji reagovat na potřeby chovu zvěře.
Kalendář, který obsahuje aktuální doby lovu, si můžete stáhnout a vytisknout zde.
Stopy zvěře a její životní projevy jsou několikerého typu.
Je možné pozorovat především v měkké mokré půdě (např. nezpevněné lesní cesty, pole), nebo ve sněhu. Při vhodných podmínkách lze sledovat jejich trasu a zvěř tak stopovat. Tvar a další parametry otisku nášlapných částí končetin jsou většinou druhově specifické (lze tedy určit druh zvěře, jako původce otisku) a mnohdy z nich lze také odhadnout pohlaví kusu (drobné rozdíly, rozdílná hmotnost jedinců podle pohlaví), popř. jeho přibližnou velikost. Některé druhy zvěře (např. jelen evropský, prase divoké) vyhledávají vlhká až podmáčená bahnitá místa v lesích, nebo v polích, tzv. kaliště, kde se chladí, nebo zbavují vnějších parazitů. Při vlastním kalištění se do bláta často otiskne trup, nebo jiné části těla zvěře (včetně např. parohů u jelenů).
V mnoha případech je podoba trusu (či zápach odpadních tělních tekutin) druhově specifická a lze tedy určit nebo odhadnout původce.
Pro některé druhy zvěře je typická sezónní teritorialita. Tato se projevuje např. odíráním vegetace (např. kmenů stromků a keřů) a zanechávání pachových stop.
Tyto zvuky jsou slyšitelná na značné vzdálenosti (i několik stovek metrů) a dle jejich povahy lze určit jejich směr i původce a tohoto vystopovat.
Jedná se např. narušení prostředí zvěří za účelem hledání potravy (např. rytí půdy prasetem divokým) a nálezy zbytků potravy (rostlinné obaly plodů dřeviny, větvičky, či kmeny dřevin se stopami po zubech zvěře, zbytky těl živočichů po útoku predátorů). Některé způsoby vyhledávání potravy a zbytky po konzumaci jsou velice specifické a lze tedy určit jejich původce.
Na místech, kde se zvěř zdržuje, lze nalézt její srst, zvláště pak v době, kdy dochází k výměně srsti (ze „zimní“ na „letní“ a naopak). Určení druhu zvěře, ze které srst pochází, vyžaduje dobré znalosti morfologie zvěře, jelikož srst je rozdílná např. i délkou a zbarvením podle své lokalizace na těle zvěře.
Využívají se zejména při lovu, kdy lovená zvěř nezůstala po zásahu střelou (popř. poranění loveckým dravcem) přímo na místě, či alespoň v dohledu, anebo za situace, kdy je nezbytné ověřit, zda vůbec k zásahu střelou došlo. Těmito stopami jsou zejména kousky srsti, potřísnění místa zásahu popř. trasy úniku zvěře barvou (krví) apod. Podle charakteru stop a dalších informací (chování zvěře bezprostředně po výstřelu) lze odvodit závažnost zranění. Tomu je následně přizpůsoben postup tzv. dosledu zvěře (dosledování konkrétního kusu zvěře za účelem jeho nalezení popř. urychleného usmrcení poraněného, ale doposud živého kusu).
