Historie lesnické typologie
Potřebu diferencovat pěstování lesů podle přírodních podmínek řešil již patent Marie Terezie z roku 1754. Za zakladatele typologie lesů bývá považován finský lesník A. K. Cajander, který na počátku 20. století definoval lesní typ. Jeho metoda byla brzy po vzniku aplikována na Plzeňsku, v Krušných horách a v Krkonoších.
V roce 1935 byla v Brandýse nad Labem založena pro potřeby státních lesů Lesní taxační kancelář (nyní Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem). Od roku 1941 se zde mj. prováděl stanovištní (typologický) průzkum.
Systematický typologický průzkum a mapování probíhalo od roku 1956. V tomto roce byly publikovány dvě metodiky. První autorů Mezera, Mráz a Samek se používala v hercynské oblasti s rozsáhlými silně pozměněnými lesními porosty, a druhá Zlatníkova se uplatňovala v přirozenějších lesích karpatské oblasti.
Do roku 1970 bylo pořízeno cca 30 tisíc typologických zápisů, tedy popisů stanovišť z pohledu fytocenologie a půdy. Na základě tohoto materiálu a s využitím předností obou metodik vytvořili v roce 1971 Karel Plíva a Eduard Průša Typologický systém ÚHÚL, dnes známý jako Lesnický typologický klasifikační systém.
V tomto systému jsou zmapovány veškeré lesy na území ČR a systém je legislativně ukotven ve vyhlášce č. 298/2018 Sb. Lesnický typologický klasifikační systém je využíván nejen v lesnické praxi, ale i pro dotační, oceňovací a daňovou politiku, dále ve vodním hospodářství, ochraně přírody i územním plánování.
Základní mapovací jednotkou je lesní typ – specifická kombinace druhů příslušné fytocenózy, půdních vlastností, výskytu v terénu a potenciální bonity dřevin. Vyšší typologickou jednotkou je soubor lesních typů (SLT), který sdružuje lesní typy podle ekologické podobnosti. Celkem je vymezeno 150 zonálních a 34 azonálních SLT. Zonální SLT jsou definovány edafickou kategorií a lesním vegetačním stupněm, zatímco azonální SLT jsou výrazně ovlivněny působením abiotických ekologických faktorů, např. vodou.